Věra Thořová

Ještě na počátku dvacátého století patřilo v Čechách vynášení smrti o páté neděli postní, tj. čtrnáct dní před velikonoční nedělí, k běžně rozšířenému obyčeji, který se postupně vlivem nejrůznějších okolností z některých regionů vytratil, až zcela zanikl.1 Dokládají to zprávy dopisovatelů z počátku dvacátého století v Zíbrtově Českém lidu,2 či zmínky v různých regionálních časopisech a sbornících.3 Na základě těchto autentických výpovědí popsal Čeněk Zíbrt obyčej vynášení smrti ve svých publikacích Staročeské výroční obyčeje4 a Veselé chvíle v životě lidu českého.5 Zmiňuje se o jeho existenci například v oblastech Královéhradecka, Kolínska, Žatecka, Českomoravské vysočiny, Táborska, Bechyňska, Příbramska, Hronovska aj.6 Jinými slovy řečeno - jeho existence počátkem dvacátého století až do první světové války pokrývala prakticky celé území Čech.

V současné době se v některých ojedinělých lokalitách Čech dochovala pouze druhá část tohoto zvyku - chození s lítem (panenkou, miminkem).7 V těchto výjimečných případech jde skutečně o kontinuální, ničím nepřerušenou tradici. Poválečná desetiletí výročním obyčejům příliš nepřála, nepočítáme-li některá jevištní zpracování výročních obyčejů v podání dětských souborů. Teprve až devadesátá léta dvacátého století přinesla kupodivu jisté oživení a zájem o obnovení dávných tradic. Byli to především pedagogičtí pracovníci - učitelé mateřských a základních škol, školních družin a vedoucí různých kroužků v Domech dětí a mládeže, kterým bylo z vyšších míst doporučováno vracet se k starým místním tradicím. Spolupůsobila zde zřejmě i porevoluční změna školních osnov, především občanské výchovy, jejíž učebice pro 5. - 9. třídu věnuje výročním obyčejům pozornost a seznamuje žáky s jejich průběhem v kalendářním roce celkem na patnácti stranách.8

Díky pedagogickým pracovníkům byl obyčej vynášení smrti spolu s přinášením líta v některých lokalitách obnoven. Narozdíl od minulosti probíhá však na zcela odlišné bázi. Není už spontánním projevem samotných dětí, ale je pořádán učiteli či pracovníky Domů dětí a mládeže. Poněvadž školní osnovy základních škol nedávají prostor pro vlastní organizaci, zůstává tato úloha vedoucím školních družin, soustřeďujících děti prvních až čtvrtých tříd základních škol, učitelkám mateřských škol a pracovníkům Domů dětí a mládeže. Proto se obyčej nekoná přímo na Smrtnou neděli, ale v některý z posledních dnů školního týdne před Smrtnou nedělí. Tak družina základní školy v Chlumci nad Cidlinou vynáší smrt ve čtvrtek, mateřská a základní škola ve Zdechovicích u Přelouče v pátek, ale při špatném počasí i v jiný den. Domy dětí organizují obchůzku obvykle v sobotu odpoledne (například Dům dětí a mládeže v České Skalici). Tyto akce nejsou učitelům nařizovány, ale pouze doporučovány. Za špatného počasí se s malými dětmi obchůzky nekonají (mateřská škola ve Zdechovicích) nebo jsou zkráceny (Česká Skalice).9

Organizace průvodu se smrtkou v Chlumci nad Cidlinou se iniciativně ujala vedoucí školní družiny Mgr. Lidmila Věříšová, které vypomáhá mladší kolegyně. Obě učitelky mají k folkloru blízký vztah a přípravě smrtky věnují řadu hodin. Vynášení smrti se pravidelně v Chlumci koná od roku 1997, a to ve čtvrtek před Smrtnou nedělí po třinácté hodině. Pátek údajně není vhodným dnem, poněvadž většina rodičů si děti vyzvedává z družiny brzo po poledni, takže účast na průvodu by byla nízká. Chlumec nad Cidlinou je město s 5 700 obyvateli a jednou základní školou. Akce, podporovaná Městským úřadem, je oznamována předem vylepenými plakáty a několikrát ohlašována městským pouličním rozhlasem. V době konání průvodu řídí z bezpečnostních důvodů provoz na hlavní komunikaci městská policie.

Podněty pro průběh celého obyčeje získaly chlumecké pedagožky na poradě Krajského pedagogického centra v Hradci Králové.1O Samy pak ještě pátraly v krásné literatuře, například Babičce Boženy Němcové a starších ročnících regionálních časopisů, ovšem bez ohledu na krajovou příslušnost. Také obchůzkové koledy, přetištěné v různých časopisech, učebnicích a metodických listech, odkud byly vybírány, pocházejí z nejrůznějších sbírek lidových písní, dokonce i moravských (např. Erben, Bartoš aj.).

V roce 2000 se v Chlumci nad Cidlinou konalo vynášení smrti ve čtvrtek 6. dubna. Každá družinová třída měla vyrobenou svou vlastní figurínu smrtky, vyvedenou velmi umně podle tradičních vzorů: dvě hůlky sbité do kříže, ovázané slámou a oblečené do pestrých šatů, na hořejším konci tyčky připevněná hadrová hlava s pomalovaným obličejem, okolo krku zavěšený náhrdelník z vyfouknutých vajec. Průvod vyšel ze školní budovy, překročil za policejní asistence hlavní komunikaci a postranními uličkami směřoval k řece Cidlině. Děti - děvčata i chlapci - byli seřazeni do dvojstupů podle tříd, v jejichž čele vždy jeden žák či žákyně, oblečeni do pestrých či bílých šatů, nesli smrtku. Ostatní děti nesly líta - březové či smrkové větvičky opentlené pestrými stužkami. Každou třídu vedla učitelka, jež také dávala pokyn ke společnému zpěvu. Každá ze čtyř tříd měla svou vlastní koledu, kterou během průvodu několikrát zopakovala. Zazněla zde nejen říkadla česká, ale i moravská. Z českých to byla Nesu, nesu smrtku/, k Zelenýmu čtvrtku.../, Smrt nesem ze vsi/, nové léto do vsi.../, z moravských Smrťáka nesem/ s velikým nosem.../, Neseme Mařinu/ v oleji smaženú.../, Smrt, smrt ukrutná/, kyselice nechutná.../, kyselicu sníme/ a smrt utopíme/. Setkali jsme se tu však i s novou tvorbou družinové vychovatelky Váňové:

Smrt nesem z města,

čeká ji dlouhá cesta,

až do Cidliny vejde,

zlá zima odejde.

Průvod došel k řece, nosiči smrtky sestoupili postupně se svými učitelkami po schodech těsně k vodě, zatímco ostatní děti přihlížely za zábradlím na nábřeží. Za pomoci podpalovače, se kterým manipulovaly pouze učitelky, byly figuríny zapáleny a chlapci je vhodili do řeky. Děti se zájmem sledovaly hořící smrtky plující po hladině, dokud nezmizely jejich očím v dálce za mostem. Po odplutí poslední smrtky se děti opět seřadily do průvodu a s pozdviženými líty se vracely do školy za zpěvu :

Líto, líto, líto,

kdes tak dlouho bylo?

U studánky, u vody, mylo ruce i nohy.

Fiala, růže

kvésti nemůže,

až jí milý Pánbůh

z nebe pomůže.

Mimochodem řečeno - ke škodě věci - se celá akce odbývala za nepatrné pozornosti veřejnosti.

Zbývá dodat, že oblečení pro Moranu, jak smrtce v Chlumci říkají, shánějí učitelky (staré sukně, trička, halenky). Chybějící součásti zhotovují z bílého krepového papíru. Stejně tak dodají dřevěné hůlky a slámu. Děti pak přinesou vyfouknuté vaječné skořápky. Záleží také na nich, jak se do průvodu obléknou. Chlapci nesoucí Moranu měli bílé širší kalhoty, někteří i bílou halenu, dívky bílé nebo pestré dlouhé sukně. Většina dětí však byla v normálním školním oblečení.

Děti z mateřské školy ve Zdechovicích u Přelouče nesou v průvodu smrtky dvě. Jednu, umně zhotovenou větším dílem učitelkami, vrátí zpět do školky a uschovají pro příští rok. Druhou, jednodušší, pro jednorázové použití, vyrobenou dětmi z koštěte s pomocí učitelek, zapalují a vhazují do potoka. S líty (opentlenými větvičkami) se pak vracejí do školky za zpěvu umělé písně Přišlo jaro do vsi..., kterou s dětmi nacvičila učitelka hudební výchovy. Smrtka je zhotovená z hůlek obalených slámou a senem, oblečená do pestrých šatů, obličej potažený pomalovanou látkou, na krku korále z vyfouknutých vajec (vejdumků) či hlemýždích ulit.

Závěrem shrňme hlavní podstatné rozdíly mezi současností a minulostí.

Tradice: Současnost:

1. Smrt se vynášela na Smrtnou 1. Smrt je vynášena ve

neděli dopoledne. všední den před Smrtnou, nedělí odpoledne.

2. Průvodu se účastnily pouze 2. Průvodu se účastní

dívky. chlapci i dívky.

3. Dívky měly obvyklé všední 3. V oblečení účastníků

oblečení. průvodu se objevují maškarní prvky.

4. Průvod si organizovaly 4. Průvod organizují učitelky.

dívky samy mezi sebou.

5. Smrtku si zhotovovaly 5. Smrtku si zhotovují děti

dívky samy, tak jak to vídaly u starších za pomoci svých učitelek.

kamarádek, bez pomoci dospělých.

6. Materiál ke zhotovení smrtky 6. Materiál ke zhotovení

si sháněly dívky samy. smrtky shánějí učitelky. Pouze vaječné skořápky

přinášejí děti.

7. Obchůzka byla pouze záležitostí 7. Obchůzka je zaštítěna městskými orgány

dívek, bez působení dospělých. a institucemi (Městský úřad, policie, Dům dětí

a mládeže apod.)

8. Obchůzka se konala za každého 8. Za špatného počasí se obchůzka nekoná

počasí. nebo je zkrácena či přeložena na jiný den.

9. Obchůzkovou koledu se dívky 9. Obchůzkovým koledám učí děti učitelky.

učily od starších sester, kamarádek, rodičů.

10. Koledy jsou tradičního lidového původu, 10. Koledy pocházejí většinou z cizích, často

místní provenience, přecházející i hodně vzdálených regionů a mezi tradičními

z generace na generaci. jsou i písně či říkadla umělého původu.

11. Při obchůzce dívky navštěvovaly 11. Obchůzka po domech se

jednotlivé domy, kde dostávaly koledu nekoná, děti žádnou koledu nedostávají.

(vejce, peníze, sladkosti či jiné potraviny).

Iniciativa chlumeckých učitelek, které dovedly probudit zájem dětí o staré tradiční zvyky, je chvályhodná a příkladná. Ovšem na druhé straně by měly při tomto obyčeji vycházet z čistě regionálních tradic, k nimž by jim jistě poskytli prospěšné rady odborní pracovníci regionálního muzea a doporučili odbornou literaturu i autentický materiál zaznamenaný v okresních archivech i starých ročnících regionálních časopisů. Jen tak by se vrátily obchůzkové koledy spojené s výročními obyčeji, byť poněkud v pozměněné formě, tam, odkud původně vzešly.

___________

(Studie byla zpracována v rámci grantového úkolu č. 14O4 AV ČR Praha)

Poznámky:

1 Viz Thořová, Věra: Současná obchůzková koleda na Smrtnou neděli v Čechách. Lidé města, 4, 2000, s. 160 - 176.

2 Např. Český lid 3, 1893, s. 193-195, 469-471, 6, 1896, s. 184-186 aj.

3 Např. Sborník národopisný okresu hořického. Hořice 1895; Vlastivědný sborník českého jihovýchod; Adámek, K. V. : Lid na Hlinecku. Praha 1900. Aj.

4 Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Praha 1889.

5 Veselé chvíle v životě lidu českého. I. vyd. Praha 1909-11, 2. vyd. Praha 1950.

6 Veselé chvíle ..., c.d., s. 215-222.

7 Vlastiboř u Soběslavi, Sulislav u Stříbra, Bystré v Orlických horách, Dobrušsko.

8 Dudák, Vladislav - Inquort, René - Mareda, Richard: Občanská výchova pro 6. ročník základní školy. Praha 1999, s. 60 a n.; Fischerová, Daniela a kol.: Občanská výchova pro 6.- 9. ročník základní školy. 2. část. Praha 1994, s. 18 a n.

9 Informace poskytli ředitelka mateřské školy ve Zdechovicích paní Červinková a pracovník Domu dětí a mládeže v České Skalici.

10 Na základě doporučení čerpaly z těchto publikací: Občanská nauka pro 6.- 9. třídu základní školy. (Lidové zvyky a obyčeje v křesťanském roce.) Úvaly u Prahy 1996; Karpetová, Barbara - Sládková, Kateřina:Nenuda v duchu českých tradic. Příloha (Nenudova příloha pro malé a velké). Praha 1996; Doležalová, Hana: Nápady pro maminky na mateřské dovolené. Praha 1998; Kynclová, Marie - Nepil, František: Velikonoce, zvyky, kraslice. Praha 1991.

______

Text k fotografiím: (Foto V. Thořová 6. 4. 2000)

1. Děti ze školní družiny v Chlumci nad Cidlinou vynášejí smrt.

2. Zapálení smrtky u řeky.

3. Smrtka je vhozena do řeky Cidliny.

4. Děti se vracejí s lítem ke škole.

Věra Thořová