Jitka Sinecká

Během bakalářského studia na Institutu základů vzdělanosti University Karlovy jsem se zaměřila na studium menšinových komunit v ČR, konkrétně pak na skupinu sluchově postižených. V období od prosince roku 1998 do ledna roku 2000 jsem realizovala antropologický výzkum 100 neslyšících osob, jehož výsledkem byla bakalářská práce nazvaná „Zdravotně postižené skupiny: komunita neslyšících - limity integrace". Při realizaci výzkumného plánu jsem musela vycházet ze skutečnosti, že zdravotně postižení byli v minulosti marginalizovanou skupinou a nestaly se objektem zájmu a výzkumu české ani slovenské etnologie a etnografie.

Výzkumným záměrem a cílem mé práce bylo zjistit, zda neslyšící vykazují znaky subkultury či ne, respektive ukázat, do jaké míry jsou integrováni do většinové slyšící společnosti a definovat překážky této integrace. Model integrace byl sledován na základě tří odlišných skupin, a to z pozice spolků pro neslyšící, z pozice slyšících spolupracovníků a naposledy z pozice neslyšících.

Pojmem integrace rozumím zapojení zdravotně handicapovaného jedince do většinové zdravotně nehandicapované společnosti po stránce vzdělávací, komunikační (jazykové), profesní (včetně výběru profese), společenské (trávení volného času, veřejné aktivity a zapojení do společenského života, sdílené hodnoty) a rodinné (hledání partnera, přátelský kruh, endogamie). Jako faktory integrace byly tedy zvoleny vzdělání, komunikace, práce, sebeuspokojení sluchově postižených s dosaženým profesním statutem, přátelský kruh, volba partnera, volnočasové aktivity, ale také spokojenost se společenským postavením neslyšících jako handicapované menšiny v ČR (srovnání situace před rokem 1989 a po něm).

Rozhovory ve znakové řeči byly provedeny u sta neslyšících v hlavním městě Praze, což tvoří asi 1 promile celkového počtu neslyšících v České republice. Soubor respondentů byl rozdělen dle pohlaví a bylo v něm 53% mužů a 47% žen. Při vyhodnocení všech odpovědí byl soubor byl dále dělen dle věku do třech kategorií: nejmladší lidé do 35ti let (17 mužů - tedy 32,07% z celkového počtu dotázaných mužů a 13 žen - 27,65% z počtu dotázaných žen), střední věk od 35ti do 55ti let (28 mužů - 52,83% a 29 žen - 61,70%) a lidé nad 55 let (8 mužů - 15,09% a 5 žen - 10,63%). Jednoznačně tedy převážil věk střední.

Neslyšící jsem kontaktovala především přímo na jejich pracovištích a ve spolcích pro sluchově postižené. Výsledky výzkumu jsem ověřovala i u jejich slyšících spolupracovníků a nadřízených, kteří s nimi přicházejí do kontaktu, a také u funkcionářů spolků. Menšina je postihnutelná nikoli ze sebe samé, ale až komplementaritou postojů, názorů a stanovisek s většinou. Z tohoto důvodu byla integrace menšiny do většinové společnosti u této skupiny ověřena na deklarovaných i skutečných postojích slyšících spolupracovníků.

Metody a techniky

Během terénního výzkumu byly použity různé metody a techniky. S neslyšícími jsem pracovala technikou přímých řízených rozhovorů ve znakové řeči nezbytně doplněných zúčastněným pozorováním (neformální setkání s neslyšícími v jejich zaměstnáních, během rozličných kulturních (divadelních, pantomimických, tanečních) událostí, a v klubech a stacionářích České unie neslyšících a Pražského spolku neslyšících při jejich pravidelně pořádaných i jednotlivých akcí). Takto získané poznatky z terénního výzkumu jsem doplnila ve smíšených pracovních kolektivech, kde jsem praktikovala jinou metodu, a sice dotazníkovou sondu. Posledním krokem byly řízené rozhovory s funkcionáři třech vybraných pražských organizací. Kritériem jejich výběru se stal jejich akční rádius - Unie je organizace s celostátní působností a sdružuje hlavně neslyšící nebo jen znakující nedoslýchavé, Spolek má lokální charakter a jeho členskou základnu do značné míry tvoří nedoslýchaví i slyšící zaměstnanci, a FRPSP je také celostátní organizace, která se zaměřuje na sluchově postižené děti a jejich slyšící i neslyšící rodiče a přátele.

Na základě poznatků získaných antropologickým výzkumem bych se nyní chtěla pokusit shrnout závěry a výsledky. Výzkum vytyčil následující limity integrace:

1. Vzdělání

První bariéru pro neslyšící, kteří se chtějí integrovat, představuje již samotný omezený výběr školky, školy, volby učiliště a následně i profese. V dobách existence komunistického státu před rokem 1989 byla možnost neslyšících vybrat si školské zařízení značně omezená. Neexistovaly zde mateřské školky pro neslyšící děti, natož školky bilingvální (metoda využívající rovnocenně oba jak znakový tak český jazyk). Neslyšící neměli možnosti vysokoškolského vzdělání, také výběr středních škol byl značně omezen. Převážná většina sluchově postižených žáků odcházela po ukončení základní školy pro sluchově postižené s redukovanými osnovami do návazných učebních oborů při těchto školách.

2. Výběr profese

Výběr učiliště byl také předurčen omezenou nabídkou a trendem doby komunismu - výzkum potvrdil, že se téměř 98% žen vyučilo pánskou či dámskou krejčovou, muži se zase stávali z 80% zámečníky, pouze v několika procentech čalouníky nebo krejčími. Tato determinace v učebním oboru se zákonitě projevila i na výběru profese. Neslyšící, kteří se stali objektem výzkumu, dokládali pracovní zkušenosti hlavně z oborů krejčová nebo uklízečka a zámečník. Po roce 1989 se otevřeli nové příležitosti pracovního uplatnění. I přes vysokou nezaměstnanost mezi zdravotně postiženými obecně a potíže při hledání zaměstnaní v současnosti neslyšící pracují také v jiných oborech, kde jejich handicap nevadí.

3. Komunikace

Znaková řeč jako vyučovací a komunikační prostředek byla v období komunismu na základních školách ze zákona zakázaná. Následkem tohoto faktu se v ČR rozvinulo několik „nářečí" a znakový jazyk byl značně diverzifikován v závislosti na věku uživatele a regionu. Potřeba komunikace v mateřském, tedy znakovém jazyce nebyla pro neslyšící uspokojována ani v rodině, ani ve škole, ani ve veřejném životě (např. při styku s úředníky či lékaři). Situace se změnila až po roce 1989, kdy znakový jazyk zažil své „obrození" a ti neslyšící, kteří jsou rodilými mluvčími tohoto jazyka se emancipují. Znakový jazyk byl uznán svébytným a plnohodnotným až oficiálním přijetím zákona o znakové řeči roku 1997.

Komunikace jako limit integrace se projevuje i na pracovišti ve smíšených kolektivech. Slyšící spolupracovníci nedoceňují fakt, že neslyšící se komunikovat lépe nenaučí, a že vstřícným krokem je naučit se proto znakový jazyk. Slyšící spolupracovníci se tedy s neslyšícími neumějí domluvit znakovou řečí, tuto formu komunikace neovládají, ale deklarují ochotu osvojit si ji v nějakém kursu. Na druhou stranu jsou schopni se se svými neslyšícími kolegy dorozumět, a sice odezíráním, posuňky, psaním. Výzkum dále odhalil následující limity: Neslyšící se sice chodí za slyšícími sami poradit, ale raději se obrací na svého sluchově postiženého kolegu, který ovládá český jazyk lépe než oni; neslyšící téměř nikdy netráví spolu se slyšícími spolupracovníky čas po práci (výjimku tvoří pozvání na oslavy narozenin apod.); a své slyšící spolupracovníky nepovažují za přátele.

4. Způsoby trávení volného času

Volný čas tráví neslyšící muži nejraději doma různými pracemi, kutilstvím a opravami, ženy starostí o dobrý chod domácnosti a o rodinu. Silná orientace na rodinu se potvrdila i v deklarovaném žebříčku hodnot. Mezi další domácí záliby neslyšících patří sledování televize, čtení spíše časopisů než knih (z důvodu stručnosti textu a obrazové dokumentaci) a u žen ruční práce. Poměrně hodně se neslyšící věnují jak individuálním, tak kolektivním sportům, jako je např. kopaná, tenis, volejbal, rybaření aj. Často také navštěvují spolky pro sluchově postižené, kde se účastní besed, přednášek a různých zájmových klubů, jako je klub žen zaměřený na ruční práce, klub seniorů nebo herní klub (především karetní hry a šipky). Sluchově postižení chodí na výlety a procházky, rádi cestují nebo tráví čas na chalupě či na zahrádce. Někteří mladší neslyšící chodí i do kina (podmíněno titulky), divadla nebo sami hrají pantomimu.

5. Přátelský kruh, volba partnera, sňatečnost

Většina sluchově postižených udržuje přátelské vazby s lidmi stejné sluchové vady. Více jak polovina dotázaných uvedla, že mají přátele jak mezi neslyšícími, tak mezi slyšícími, kterými byli především rodinní příslušníci, příbuzní a sousedé. Možnosti seznámení se se členy vlastní skupiny jsou omezené na kluby a stacionáře sluchově postižených, a na různé celorepublikové i zahraniční kulturní akce, kterých se neslyšící zúčastňují. Výběr partnera stejného postižení se tedy odvíjí od míst, kde neslyšící tráví volný čas. Silné uzavřenosti a endogamii skupiny také napomáhá paternalistická politika těchto klubů a jejich funkcionářů. Z tohoto faktu plyne, podle odhadů několika funkcionářů v těchto organizacích, 80 až 90% vzájemná sňatečnost mezi sluchově postiženými.

6. Hodnotová orientace a úspěch

Dalším limitem úspěšné integrace je deklarace hodnotové orientace, jež je velice těžko změnitelná a překonatelná. Neslyšící muži v kategorii do 35 let jsou orientováni spíše materiálně, dávají přednost penězům a výdělku před zdravím. Zcela obráceně je to u všech ostatních věkových kategorií a také u žen, kde jednoznačně vítězí zdraví a hned na druhém místě je rodina. Orientace na vlastní rodinu je u sluchově postižených výjimečně vysoká, jak dosvědčil i výzkum dosaženého úspěchu. Podíváme-li se na to, co neslyšící považují za úspěch, zjistíme, že jde o jiný svět. Nejčastěji jmenovaným je úspěch ve sportu (až u 35% mužů do 35ti let), tedy v aktivitě, kde nepotřebují slyšet, a dále u mužů i žen úspěch v práci, nebo úspěch zaměřený do své vlastní zdravotně nehandicapované rodiny (u žen až z 40% ve střední věkové kategorii). Úspěchu dosáhli někteří neslyšící i v pantomimě - jiní ji jmenovali v kategorii radost. Největší radost mají vedle sportu, velké lásky nebo rodiny i z chození na výlety. Pojem „úspěch" a „radost" neumějí neslyšící dokonale rozlišit, mnohdy jim tedy splývala.

Závěr

Antropologický výzkum odhalil některé limity integrace, které přispívají k formování neslyšících jako subkultury. Limity integrace, které výzkum postihl, se dají rozdělit do tří základních kategorií. Jedná se o „limity ze sebe", „limity okolí" a „limity organizací sluchově postižených". „Limity ze sebe" se dotýkají zakořeněných hodnotových postojů a životních způsobů samotných sluchově postižených, jež tuto subkulturu jednoznačně uzavírají do sebe a nenapomáhají integraci. „Limity okolí" zahrnují postoje většinové slyšící společnosti k menšinám, které zde žijí. K úspěšné integraci nestačí jen „otevřená" menšina neslyšících, ale esenciální je i přístup většinové slyšící společnosti, která musí být integraci otevřena a nakloněna. „Limity organizací" postihují paternalistickou a pečovatelskou politiku spolků a funkcionářů, jež příliš nenapomáhá samostatnosti sluchově postižených, a omezování spolků na sluchově postižené členy brání otevírání se této komunity i jiným, slyšícím příznivcům.

Ze 119 811 zdravotně postižených sdružených ve Svazu invalidů bylo 11 519 sluchově postižených. In Hrubý, Jaroslav: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. Septima, Praha 1997. Novější údaj hovoří o 7 600 neslyšících osobách (Viz Hrubý, Jaroslav: Kolik je u nás sluchově postižených. Speciální pedagogika, roč. 8, 1998, č. 2, s. 17.) Odhadované počty se tedy pohybují mezi 0,76 a 1 promile populace.

Pojem subkultura se dá vymezit několika způsoby - pro účel mojí práce bych si vypůjčila definici M. Petruska, který ji chápe jako „specifickou skupinu, která je tvůrkyní a nositelem zvláštních, odlišných norem, hodnot, vzorců chování a tradic, a zejména specifického životního stylu, a která se přitom podílí na většinové kultuře. Mimořádnou roli při vzniku a zejména reprodukci subkultury hraje proces osvojování jazyka a osvojený jazykový kód." In Hrdý, Ladislav; Soukup, Václav; Vodáková, Alena: Sociální a kulturní antropologie. Sociologické pojmosloví. SLON, Praha 1993, s. 70 - 71.

Otázka endogamie nebyla bohužel prvoplánovitě a systematicky zkoumána od počátku výzkumu, nicméně v komunitě sluchově postižených můžeme pozorovat převažující sňatečnost mezi lidmi srovnatelného sluchového postižení a osobami s kompatibilním komunikačním prostředkem. Dobrá komunikace s partnerem je také jednou z vyžadovaných podmínek uzavření manželství.

Specifickými prostředími se staly Hotel Renaissance u pražského Masarykova nádražím který je ve vlastnictví amerických investorů, má přibližně 150; soukromé zlatnictví Aureta v ul. Letohradské s přibližně 30 zaměstnanci, které se zaměřuje na zakázkovou výrobu zlatých šperků, opravy, případně prodej přímo v podniku, nejedná se o obchod; a Daewoo Avia v Letňanech je továrna zaměřující se na výrobu nákladních malotonážních automobilů s přibližně 1 500 zaměstnanci.

Těmito spolky byly Česká unie neslyšících, Federace rodičů a přátel sluchově postižených a Pražský spolek neslyšících.

Znaková řeč je pojmem zahrnujícím jak český znakový jazyk, který je plnohodnotným a mateřským jazykem neslyšících, tak tzv. znakovanou češtinu, která slouží jako pomocný dorozumívací prostředek mezi slyšícími a sluchově postiženými.

V současnosti existuje na českých vysokých několik oborů určených přímo sluchově postiženým. Neslyšící mají také možnost studovat s využitím tlumočnických služeb na jakékoli škole pro slyšící.

Úřady práce ČR evidují přibližně 20 - 30% nezaměstnanost mezi práce schopnými zdravotně postiženými.

Zákon o znakové řeči a změně dalších zákonů č. 155/1998 Sb. Byl přijat dne 11. 6. 1998 s platností od 13. 7. 1998. Paragraf 7 upřesňuje, že neslyšící mají právo na používání znakové řeči, vzdělání s využitím znakové řeči a výuku znakové řeči. (Znakovou řečí se rozumí český znakový jazyk a znakovaná čeština.)

Podrobné výsledky trávení volného času uspořádané do tabulky viz bakalářská práce.

Procentní výsledky jednotlivých kategorií v závislosti na věku a pohlaví viz bakalářská práce.

Jitka Sinecká