Diskuse o židovské identitě

Vendula Segerová

Jewish identities in the New Europe


Edited by Jonathan Weber




Židovské identity v nové Evropě


Editoval Jonathan Weber



Vydáno v Londýně pro Oxfordské centrum hebrejských a judaistických studií (The Oxford centre for Hebrew and Jewish studies) v roce 1994.




Kniha představuje příspěvky ze sympozia, které se konalo v Oxfordu v roce 1992. V této době Evropa přechází do nové dimenze. Mnoho prezentovaných faktů bylo nových, brzy vyšlo najevo, že současná židovská situace potřebovala nová kriteria interpretace. Jaké byly vyslovené otázky? Jak se v současné Evropě - východní i západní - v období padesáti let po holocaustu (šoa) - židé vnímají. Chápou se jako náboženská menšina, etnická skupina nebo jednoduše jako běžní členové většinových evropských kultur, ve kterých žijí? Jak pohlížejí na většinovou - nežidovskou - společnost, a jaký vztah mají k židům v ostatních evropských zemích? Do jaké míry je stát Izrael faktorem formujícím tyto vztahy?


Pozvaná skupina účastníků zahrnovala židovské i nežidovské vědce a židovské intelektuály. Většina z nich se věnuje problému současného židovského života a židovské identity již řadu let. Jsou to uznávaní odborníci ve svém oboru a mnoho z nich má významné postavení v mezinárodním vědeckém světě. Byli zde vědci ze západní Evropy, Izraele, Spojených států a také zástupci zemí bývalého komunistického bloku. Společně pokryli širokou škálu témat z různých pohledů. Mezi diskutovanými problémy převládá otázka budoucnosti židů v Evropě; co znamená „býti židem" v zemích východní Evropy (Rusko, Polsko, Maďarsko), naděje a nejistoty náboženských směrů a vývoj vztahů mezi židovstvím a křesťanstvím (hodnoceno ze židovského i křesťanského pohledu).


Kniha je základním pomocníkem pro každého, kdo se chce orientovat v současné situaci židů v Evropě. Kniha má sedm částí, které jsou rozděleny do 24 kapitol.



Během posledních staletí od období židovské emancipace a osvícenství začínají mezi židy žijícími převážně v Evropě pronikat otázky a pochybnosti týkající se židovské identity. V období masového přijetí názorů většinové evropské společnosti nahlíželi židé na svou identitu kriticky. Výsledkem byla masová asimilace a odmítnutí tradičních hodnot. Zároveň cítili potřebu zakládat novou vlastní identitu na nových skutečnostech (např. na sionismu, boji proti antisemitismu apod.).


Přežití židů jako identifikovatelné skupiny, ať už ve státě Izrael či v diaspoře, je založeno na starověkých židovských konceptech: ideji židovského národa; ideji židů jako národa, který má svůj vlastní osud, za který musí bojovat; ideji významu národního a duchovního dědictví předaného rodiči a tím i na tradici zakládajícího předka. Přitom je zcela přirozené, že díky přetváření identity, obzvláště v období velkých sociálních změn či během velkých časových vzdáleností, se současní židé odlišují způsobem života, kulturou a vzezřením od toho, jak žili jejich předkové. Fakt, že některé znaky identity jsou nerozeznatelné nebo zkreslené, neznamená, že základní identita přestala existovat v myšlení či představě - a to přesto,(. Na druhé straně se obvykle stává,) že mnoho vnějších znaků se během času vyvíjí, mění a často upadá v zapomnění.


S identitou se zachází, jako kdyby reálně existovala. Ve skutečnosti je identita konstrukt, který je tvarován a formován lidmi. Identita si po staletí může zachovávat svoji podobu, nebo může být zcela překonstruována během jedné generace.


Ve studiu moderní židovské identity má zvláštní místo princip rozeznání a odlišení existence nebo neexistence skupiny lidmi stojícími mimo ni. Cílem knihy není sledovat židovskou identitu specificky podle biblických linií. Intelektuální názor, který prolíná celou sbírkou přednášek, spočívá v přesvědčení, že se židovská identita v současném světě rozdělila do mnoha židovských identit. Některé z nich skutečně jdou ve stopách spojených se vzdálenější minulostí, zatímco ostatní se přímo definují s přísně současnými záležitostmi. Židovská historie, jak jí rozumí většina dnešních židů, již není pevně spoutána se stálým přetvářením a přemodelováváním starověké přesně definované vize. Někteří židé výše uvedené tvrzení neuznávají, pro ně nenastal žádný „skutečný" důvod, proč by klasická definice nemohla být užívána k popisu a vysvětlení současnosti.


Kniha se snaží zachytit i jiný typ vytváření identity- židé se vidí zcela rozdílně v zrcadle vlastních zkušeností jako občané zemí, ve kterých žijí, používají jejich jazyk, stejně jako politické, kulturní, umělecké hodnoty a historii. Popisuje, jak židé vidí sami sebe a jak jsou definováni ostatními. Autoři používají kategorie rozdílných národních a místních evropských skupin, ve kterých žijí.


Židovská identita v současné Evropě představuje rozsáhlý komplex různých prostředí, politických, náboženských, kulturních, jazykových vlivů. Židovské komunity existují v každé evropské zemi s malými výjimkami. Evropská židovská sociální a politická historie se velmi různí v různých zemích (osídlení, vypovídání, získání občanských práv) a před vznikem centralizovaných národních států dokonce i v různých městech. Evropské židovství je výjimečný komplex historie sociálních vztahů mezi židy a širším okolím, ve kterém žili, a dlouhé série přizpůsobení, která židé dělali po staletí ve svých ekonomických, politických, kulturních a jazykových rolích ve velmi širokém rozsahu rozdílných evropských společností. Evropští židé dneška nejsou pouze „židé"; jsou to také Francouzi, Maďaři, Španělé atd. Židovská identita Židů jinými slovy představuje pouze část toho, kým jsou - jejich židovská identita také spoluexistuje s jejich další národní, oblastní či místní identitou. Sociologicky řečeno, paradoxní je, že židé jsou pouze částečně židovští (citace Eliezer Schweid kapitola 2), nebo jinými slovy, židé o sobě smýšlejí jako o židech v určitém kontextu a v jiném se považují za např. Vlámy či Švédy. Jedná se o duální formy identity. Dvě přednášky (od K.Geberta a A.Kovácse) naznačují druhy krize identity prožívané v zemích střední a východní Evropy. Zde se lidé potýkají s technickými a osobními potížemi tvořenými složitou sítí sociálních vztahů ovládajících život běžného žida do dnešních dnů. Jedním z možných řešení takové krize současnosti byl návrat k určitým formám tradicionalismu. Takový krok učinila v posledních letech ovšem pouze poměrně malá skupina.


Přednáška Maxe Beloffa (kapitola 1) uvádí argumenty, že židovská identita byla vždy závislá na změně politických struktur a místních postojů jejich většinové společnosti. Velmi dobrý příklad uvádí Samuel Trigano, který v kapitole 14 popisuje nedávný vývoj představ o židovské komunitě ve Francii, který musí být zcela chápán v souvislostech vývoje širších politických modelů aplikovatelných ve Francii. Triganův příklad míří přímo k myšlence, že židovský život se skutečně vyvíjí zároveň s politickými strukturami zemí, ve kterých židé žijí. Podobný argument se objevuje v přednášce Geoffreye Aldermanna (kapitola 15) o židech v Británii. Židé zde byli dlouho považováni za menšinovou náboženskou komunitu. S nástupem představy o Británii jako multikulturní společnosti vzrůstá tlak na přestylizování židů směrem k etnické skupině. Jak Aldermann uvádí, britští židé nejsou jednotní v přijetí nového etnického označení, ačkoli existují určité politické i finanční výhody (např. vládní podpora výchovy a vzdělávání etnických menšin žijících v zemi.


Zhroucením komunismu ve východní Evropě, rozpad Sovětského svazu do patnácti nezávislých republik, zboření berlínské zdi a znovusjednocení Německa, upevnění jednotného evropského trhu uvnitř Evropské unie - tyto události znamenaly počátkem devadesátých let minulého století kompletní změnu evropských politických, ekonomických a kulturních skutečností. V kapitole 18 popisuje Robert Wistrich nárůst násilí a xenofobie v Německu, neonacisty skandující „Německo Němcům" a milióny Němců, kteří odmítly multikulturní či multirasovou společnost. Co tedy charakterizuje „novou Evropu"? Je to pád komunismu spojený s novým prostorem pro nástup svobody a demokracie - vývoj, který by židé za normálních okolností asociovali s dobrými podmínkami pro svou bezpečnost a existenci? Nebo naopak výbuch nových národních a etnických konfliktů - vývoj, který by židé považovali za hrozbu antisemitismu - tedy velmi špatné podmínky pro existenci. Obrovské rozdíly uvádí v číslech ve třetí kapitole Sergio DellaPergola. Daniel Gutwein v kapitole 23 popisuje ideu sionismu založenou na konfliktním a antisemitském prostředí Evropy a idee fyzické separace židé v samostatném státě. Názor, že ne-židovský svět je podstatě nepřátelský k židům zůstává podstatnou součástí izraelsko-židovské identity. Ze židovského pohledu to byl holocaust, který zničil Evropu a má dodnes základní vliv na podobu evropského židovstva. Druhá světová válka znamenala brutální vraždu dvou třetin evropské židovské populace, zničení největších center židovského kulturního a náboženského života, znamenala tak konec Evropy jako hlavního domova židů ve světě. Současná podoba evropských komunit je ve většině případů tragická cesta židů přeživších holokaust (šoa) a adaptujících se na podmínky společností po holocaustu. Ovlivnění skutečností také emigrací (převážně do Izraele a USA) a také imigrací (převážně do Francie - popisováno v kapitole 13 Dominique Schnapper - příchod židů ze severní Afriky počátkem šedesátých let). Důležitým mezníkem v letech 1990 - 1992 byla velká migrace židů z bývalého Sovětského Svazu do Izraele. DellaPergola ukazuje výjimečnou nestabilitu v evropských židovských demografických skutečnostech. Některé komunity vykazují stabilitu, některé nárůst následovaný dramatickým úbytkem. Hlavním faktorem majícím v současné době největší vliv na stav židovské populace je holocaust, uzavírá DellaPergola.


Kniha ukazuje, že neexistuje jediný názor, jediná odpověď na povahu nové Evropy. Někteří autoři vyjadřují obavy nad budoucností židů v Evropě: např. DellaPergola (stálý demografický úbytek židovské populace), Robert Wistrich (nový nárůst antisemitismu). Optimismus vyzařují kapitoly věnované novému židovsko- křesťanskému dialogu (kapitoly 21, 20 - stálý vliv holocaustu a shodné téma dialogu).


Povaha sociální identity je založena na prolínání jak nových vnějších událostí a procesů, tak smyslu loajálnosti ke zděděné kultuře a tradicím. Identita představuje (pro jedince i pro komunitu) propojení nového se starým, rovnováhu mezi vnímáním a tlaky, přeformováváním předané tradice se současnými kulturními hodnotami. Existuje celá škála hodnot pro formování identity (Norman Salomon kapitola 5): rodinná historie, židovská historie, národní identita, evropská kultura, morální a etické hodnoty, holocaust, Izrael, postoj ke křesťanství, postavení menšin a další vnější faktory (např. reálný či domnělý antisemitismus). Židé mají podstatě značný rozsah možností budování své identity. Nemusí se identifikovat s jedinou danou sociální identitou nebo jediným daným postojem k tomu, kým jsou; mohou přecházet z různých do jiných identit podle situace či nálady (např. židovská identita zdůrazněna pouze při rituálech přechodu do jiných životních fází).




Moderní židovská identita podle Jonathana Webera


Již od svého původu v době biblického starověku židovská identita oscilovala mezi dvěma protichůdnými předpoklady. Na jedné straně vírou v jednotu a kontinuitu židovského národa a naproti tomu vědomím existence značné etnografické odlišnosti. Existoval zde pocit, že židovská komunita vlastní vesnice či města představuje jedinou skutečnou židovskou identitu, a naproti tomu vědomí, že existuje mnoho dalších židovských komunit i ve velmi vzdálených zemích. Povaha židovské identity byla také řízena židovskou představou okolního světa, která měla také dvě strany: 1)ne-židovský svět, jehož způsoby nebyly (alespoň teoreticky) k napodobování a 2) svět ostatních židů, jejichž zvyky byly odlišné a proto také nevhodné k napodobování. Toto chápání okolního světa přetrvalo v židovské společnosti dodnes. Ve skutečnosti měli židé tendenci „vypůjčovat si" z obou světů. Zatímco v minulosti tak činili většinou bez vědomého rozhodnutí, dnes existuje silnější vědomí globální židovské vesnice, která ač je vnitřně velmi rozlišená, je také hluboce asimilovaná. Během židovské historie docházelo k neustálým změnám kulturních hranic, díky migraci či perzekuování, ale vědomí vnějšího světa, kdekoli a jakkoli byl definován, zůstalo integrující složkou v definování židů kdo jsou a kdo nejsou.


Současně s vědomím víry v jeden národ byla židovská identita v různých dobách rozdělena v praxi podle okolností. Před sto lety byly židovské identity obvykle rozděleny dvěma způsoby. Jeden typ identity byl geografický, odvozen od zemí, ve kterých Židé v dané době žili (většinou ve střední a východní Evropě), nebo od zemí jejich původu či podle způsobu chování. Například Yekkes (němečtí židé), Pollaks (polští židé), Sefardim (španělský původ) atd. Další typ identity byl založen na typech ideologie, vzhledu a kulturního praktikování. Počátkem 20. století se přidávají v Evropě další typy identit, především narůstající rozdíl mezi náboženskými a sekulárními židy, existují sionisté, po holocaustu - ti, kteří přežili holocaust a po založení státu Izrael v roce 1948 narostl nový rozdíl mezi židem - občanem státu Izrael, a židem žijícím v diaspoře. Všechny tyto odlišnosti jsou nekonečně rozdělené, mají malé či větší nuance; existují různé typy chasidů a různé typy sionistů a koncept náboženského Žida v sobě zahrnuje širokou škálu věcí. Podstatné je, že tyto nové identity částečně vytlačily ty starší vlivem mnoha dalších okolností. Rozdíl mezi chasidom a mitnagdim vedl např. ku prospěchu nové kategorie charedim (velmi přísní ortodoxní židé) - především díky jejich sdílené opozici vůči sekulárním reformním židům. Geografické identity 19.století ve velké míře zanikly - především díky migraci do západní Evropy a USA a také kvůli holokaustu.


Jinými slovy kritéria, kterými židé sami sebe identifikují - tedy co identifikují jako nejdůležitější sociální fakt sami o sobě - zahrnují velmi široké spektrum a během času se mění.




Rozpad tradičních židovských identit


V úvodu můžeme ukázat několik zřejmých důvodů tohoto rozpadu tradičních židovských identit: masová migrace, obrovské úbytky populace (holocaust a asimilace), nárůst sionismu, založení státu Izrael; díky osvícenství rozpad chápání židovské identity jako tradičně náboženské. Konečně samozřejmě sociální a politická emancipace evropských židů spolu s tím okolnost, že vnější definování židovské identity bylo akceptováno mnoha židy jako součást jejich vlastního systému sebeidentifikování. Judaismus začal být chápán jako „náboženství" - soukromá věc jednotlivce a tedy oddělitelná od židovské etnicity či menšinové identity. Členství v židovské komunitě se stalo dobrovolným aktem jednotlivců spíše než diktováno státem zvenčí jako dosud. Moderní synagoga je tedy spíše centrum komunity než budovou určenou výhradně modlitbě či studiu. Vznikl tak nový rozsah formulování skupinové identity - ve skutečnosti je nyní možné i pro žida ateistu být aktivně identifikován se židovskou kulturou či židovským životem komunity, zahrnujícím náboženské oslavy. Navíc nevidí nic neobvyklého na účasti při takových oslavách, ač jsou sami nevěřící.




Dnešní židovská společnost je tedy v porovnání se situací před sto či více lety značně nerozlišitelná. Můžeme říci, že změna v očekávaných formách chování a zároveň změna v definování přišla přes celou šíři západoevropské diaspory ve dvou rovinách a ve dvou protichůdných směrech zároveň. Vývoj toho, co zvenku nazývali jako náboženskou komunitu, spoluexistuje s vnitřním trendem k tomu, co je obvykle nazýváno židovskou etnicitou a zároveň odklon od víry a praktikování jako základně definující rys. Náboženství se stalo fasádou komunity, zatímco její vnitřní aktivity směřovaly jinam.


Další forma identity se týká přirozeného přejímání identit většinových společností, ve kterých židé žijí. Jinými slovy začali být Angličany, Francouzi, Poláky, Maďary; ať se tak stalo dobrovolně či nedobrovolně, pasivně či ideologicky. Židovství je tedy z globálního pohledu dnes dobrovolným aktem sebeidentifikace, zatímco loyalita k většinovému národu je dána. Tradičně byla situace přesně opačná - židovství bylo dané, zatímco příslušnost k většinovému národu bylo dobrovolným aktem sebeidentifikace. Hovoříme o období přechodu z jednoho systému do druhého - vznikají tedy otázky krize identity, a mnoho dalších otázek typu: Kdo je žid, co je židovská komunita, co je židovská identita? Proces židovské sebe-modernizace (či asimilace) se nestal najednou, ne v jedné zemi. Ve skutečnosti šlo o celou řadu skutečností kulturní adaptace a přizpůsobování, přičemž každá z nich zanechala stopy na dnešních skutečnostech.










Cílem knihy je dokumentovat rozmanitost současného židovského života v Evropě. Nesmíme přitom zapomenout, že ve světovém měřítku a pohledem mnoha neevropských židů je židovství v Evropě provinční v porovnání s hlavními současnými centry v Izraeli a ve Spojených státech amerických. Význam evropského židovství nevychází hlavní měrou ze současnosti, ale těží především z období před druhou světovou válkou, kdy bylo v Evropě jak demografické, tak kulturní centrum Aškenázských židů.










Jonathan Weber je nástupcem Franka Greena v židovských sociálních studiích v Oxfordském centru pro Hebrejská a judaistická studia. Přednáší sociální antropologii v Hebrejském centru na univerzitě v Oxfordu.




Kniha je rozdělena do sedmi částí a dvaceti čtyř kapitol. První část s názvem „Měnící se Evropa" má dvě kapitoly:


1 Evropští Židé v období nového „stěhování národů" (autor Max Beloff) s.35


2 Měnící se židovská identita v Evropě a důsledky pro Izrael (Eliezer Schweid) s.42


Druhá část s názvem „Demografická a sociologická zamyšlení" má tři kapitoly:


3 Přehled demografických trendů v evropském židovství (Sergio DellaPergola) s.57


4 Moderní židovská identita (Jonathan Weber) s.74


5 Judaismus v nové Evropě: Objev nebo výmysl? (Norman Salomon) s.86


Třetí část s názvem „Naděje a nejistoty náboženských trendů" má tři kapitoly:


6 Židovský Žid a západní kultura: klamná předpověď konce století (Norman Lamm) s.101


7 Od integrování přes přežití k pokračování; Třetí velká éra moderního židovství (Jonathan Sacks) s.107


8 Úloha rabína v nové Evropě (Jonathan Magonet) s.117


Čtvrtá část s názvem „Židovské komunity v bývalých komunistických státech" má čtyři kapitoly:


9 Židovská identita a židovské komunity v bývalém Sovětském Svazu (Mikhail A.Chlenov) s.127


10 Konstruování nové identity v bývalém Sovětském Svazu: Výzva pro Židy (Igor Krupnik) s.139


11 Změny židovské identity v současném Maďarsku (András Kovács) s.150


12 Židovská identita v Polsku: nová, stará a imaginární (Konstanty Gebert) s.161


Pátá část s názvem „Židovské komunity v západní Evropě" má pět kapitol


13 Izraelité a Židé: Nová židovská identita ve Francii (Dominique Schnapper) s.171


14 Představa „židovské komunity" ve Francii: zvláštní případ židovské identity (Samuel Trigano) s.179


15 Britští Židé: Náboženská komunita nebo etnická menšina (Geoffrey Aldermann) s.189


16 Náboženské praktikování a židovská identita na případu londýnských Židů (Stehen H.Miller) s. 193


17 Židovská identita v Německu nové Evropy (Julius Carlebach) s.205




Šestá část s názvem „Přehodnocení vztahů mezi náboženstvími ve světě po holocaustu" má pět kapitol:


18 Nebezpečí antisemitismu v nové Evropě (Robert S.Wistrich) s.219


19 Holokaust jako faktor v současném židovském vědomí (Evyatar Friesel) s.228


20 Vliv Osvětimi a Vatikánu II. Na křesťanské vnímání židovské identity (Elizabeth Maxwell) s.235


21 Nový katolicko-židovský vztah pro Evropu (Pier Francesco Fumagalli) s.246


22 Možné důsledky New Age pro židovský národ (Margaret Brearley) s.255




Sedmá část s názvem „Židovská Evropa nahlížena zvnějšku" má dvě kapitoly:


23 Nová Evropa a dilema sionismu (Daniel Gutwein) s.275


24 Židovská obnova v nové Evropě: Americko.židovská perspektiva (David Winter) s.283




Vendula Segerová


Poslední změna: 1. březen 2018 15:43 
Sdílet na:  
Vydavatel

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy


Kontakty

Časopis "Lidé města"

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy

U Kříže 8

158 00 Praha – Jinonice

e-mail:



Jak k nám