František Šístek

Kniha esejů Milety Prodanovic´e, doprovázených rozsáhlým obrazovým materiálem, výmluvně ukazuje, jak se do vizuální podoby urbánního prostředí srbského hlavního města a každodenního života Bělehradu promítaly politické a sociální trendy v době vlády Slobodana Miloševic´e. Šlo o epochu bez jasné ideologie - vládnoucí oligarchie pro svou potřebu používala jak prvky nacionalismu, tak komunismu. Nový tón udávali především váleční zbohatlíci, vůdcové mafie a hvězdy populární estrády, zatímco životní úroveň většiny společnosti v podmínkách válek, hyperinflace, sankcí a politické diktatury drasticky klesla. Bělehrad za Miloševic´ovy vlády charakterizoval rozpad předchozích urbánních pravidel, chaos a vznik eklekticky kýčovité architektury, kterou se její autoři snažili prohlašovat za postmoderní.

V prvním eseji analyzuje autor použití ikon v sociálním prostředí Srbska v poslední dekádě 20. století. Ikony, jako symbol pravoslaví a tím i srbské národní identity, se v 90. letech v Srbsku masově rozšířily, což vedlo k jejich trivializaci, z náboženského hlediska prakticky ke zneuctění. Ikony se objevovaly jako symboly paravojenských jednotek, ve výlohách obchodů mezi videokazetami a dalším spotřebním zbožím, jejich podoba se dostala i na suvenýry, klíčenky a propisovací tužky. Zajímavým úkazem pak je umístění obrázků ikon na pivní etikety s cílem sugerovat představu, že pivo je spojeno se srbskými národními tradicemi (označení piva za „Slavsko pivo" přímo naznačuje spojení s konkrétním obyčejem), přestože je konzumace piva v Srbsku fenoménem až moderní doby.

Jiným příkladem snahy o prosazování „autentických srbských hodnot" bylo rozšíření tzv. Miroslavova písma, tj. archaizující podoby cyrilice. Miroslavovo písmo, odkazující svým názvem ke středověké literární památce, ve skutečnosti nevzniklo ve středověku, nýbrž bylo uměle vytvořeno teprve v roce 1921. Jeho rozšíření do veřejného prostoru (názvy firem, reklamy atd.), kde zaměnilo jak latinku, tak i jiné formy cyrilice, začalo koncem 80. let v souvislosti s růstem srbského nacionalismu. Autor odhaluje i další případy nového použití národních tradic. Velké obliby dosáhlo například jméno národního hrdiny z počátku 19. století Karadjordje a jeho titulu Vožd (vůdce): v Bělehradě se po něm jmenuje mj. obchod s čistícími prostředky, kiosek s občerstvením, kolínská a toaletní papír.

Sociální a politické trendy, které podryly modernistický ráz Bělehradu, sleduje Prodanovic´ v řadě konkrétních případů. Typickým jevem byla podle něj chaotická přístavba dalších pater či stříšek, která měla někdy až komické podoby - v centru Bělehradu byly například na ploché střeše funkcionalistické budovy postaveny dvě menší stavby ve stylu alpské horské chaty. Charakteristické bylo i vyplňování prostoru mezi existujícími budovami novými stavbami, které často vznikaly bez povolení. Nejčastěji šlo o různé druhy kiosků. Kiosek autor označuje za „nejdůležitější architektonickou formu epochy Slobodana Miloševic´e" a neváhá hovořit o „kioskizaci" Bělehradu. Autorem dokumentované kiosky většinou periodicky expandovaly, případně vedle nich přibývaly stále další, neustálými změnami procházel i sortiment (občerstvení, zboží pašované za sankcí, benzín aj.).

Patrně nejzdařilejší je závěrečná studie o bělehradských náhrobcích. Již od 19. století se v Srbsku, především v případě tzv. krajputašů (selských náhrobků v podobě stylizované lidské figury) na pomnících objevovaly elementy sociálního postavení zesnulých (hodinky na řetízku, šicí stroj značky Singer aj.). Podobné tendence se objevují i na náhrobcích z konce 20. století. Autor tak zdokumentoval např. vyobrazení lodi, letadla či helikoptéry, jindy pak předmětů, které si zesnulý oblíbil - knihy, šálku kávy, cigarety, případně domácího zvířete. Prodanovic´ poukazuje na doslovnost nejnovějších náhrobních monumentů. Stále častěji se neobjevuje pouze symbol, ale např. bronzová socha v životní velikosti (s hudebním nástrojem, na kole aj.) či co možná nejvěrnější přenos fotografie na náhrobní desku. Návrat k nacionálním a náboženským hodnotám se promítl i do prostředí hřbitovů, kde někdejší partyzánskou symboliku (pěticípé hvězdy) nahradily pravoslavné kříže. Bělehradské nekropole byly novou dobou postiženy stejně, jako celé město - v boji o místo přestal být brán ohled na tradiční orientaci hrobů, vznikají rozsáhlé hrobky, připomínající víkendové chaty či dokonce autorovy oblíbené kiosky. Specifickou kapitolu tvoří místa posledního odpočinku význačných představitelů organizovaného zločinu a paravojenských jednotek z 90. let. Ty zdobí zpravidla sochy v životní velikosti (s doplňky, jako jsou boxerské rukavice, hodinky, prsten aj.), veršované epitafy či hned několik zobrazení nebožtíka najednou. Za vrcholné vyjádření ducha doby i celé mafiánsko-válečnické subkultury a jejích hodnot považuje Prodanovic´ hrobku, kterou krom bronzové sochy zavražděného zločince zdobí i mramorová, takřka pop-artová socha stolku s taktéž kamennou lahví Coca-Coly, popelníkem a krabičkou cigaret Marlboro.

Prodanovic´ se nesnažil napsat vyčerpávající vědeckou studii dané problematiky. Přesto svými eseji a bohatou fotodokumentací postihuje atmosféru Bělehradu a Srbska v době diktatury Slobodana Miloševic´e trefněji, objevněji i vtipněji, než záplavy analýz, které se soustřeďují na „velké", oficiální události primárně politického charakteru.

František Šístek