Tempus edax rerum, aneb o minulosti a současnosti vojvodovských Čechů

Vladimir Penčev

Čas všechno pohltí... Dnes je již velmi málo známá skutečnost, že v severozápadním Bulharsku déle než půl století existovala - poměrně lidnatá - obec s českými obyvateli. Jistě je mimo vší pochybnost, že úloha české imigrace v letech po Osvobození (1878), jejímž cílem bylo napomoci rozvoji bulharské vědy, kultury, vzdělání, ekonomiky, politiky a vůbec bulharského státu, je dobře známá a stejně dobře je i probádaná. Stejně nepochybné však je, že podobný zájem se doposud vyhýbá obci Vojvodovo na orjachovsku, jejím obyvatelům, jejich zvykům a způsobu života. Nejde zde jen o vědeckou registraci faktů, ale i o společnou paměťovou stopu, která charakteristickým způsobem poznamenala místní bulharské regionální vědomí a nakonec byla jako zlomek bulharského ducha přenesena na tisíce kilometrů. V této souvislosti mne napadá jedna příhoda, která se mi stala před několika lety, když jsem se skupinou českých a bulharských kolegů zkoumal bulharskou etnickou komunitu v českých zemích. Hledali jsme tehdy bulharské zahradníky na největším pražském trhu v Holešovicích, když jsem byl upozorněn na jeden pavilon, jehož majitelkou byla Bulharka. Vyhledal jsem ji a po krátkém rozhovoru se ukázalo, že "Bulharka" je Češka z Vojvodova. Tehdy jsem se osobně přesvědčil o tvrzení českých badatelů, že místní společenství reemigrantů z Bulharska sebe samo pojímá spíše jako "cizí", než jako "zdejší".

Ale začněme pěkně popořádku.




I. Omne principum difficile aneb O formování české etnodiaspory v severozápadním Bulharsku




Je přirozené, že každý začátek je těžký, což je zřetelně vidět na historii českého osidlování naší země. Imigranti u nás jsou potomky Čechů, kteří se již ve 20. letech 19. století přistěhovali do Sv. Heleny v rumunském Banátu. Banátská vesnice byla založena třiceti evangelickými rodinami, které sem dorazily z Čáslavska a Českobrodska v rámci kolonizace jihovýchodních provincií Rakousko-Uherské monarchie, k níž tehdy tato oblast náležela. V té době se zformoval pás "hraničních usedlostí" na tzv. Vojenské hranici mezi Rakouskem a Osmanskou říší, z nichž několik bylo českých. Později - během roku 1847 - se do Sv. Heleny přestěhovalo ještě zhruba 20 rodin českých katolíků z jiné banátské vesnice Elizabetfäld, díky čemuž se vytvořilo vesnické společenství, jehož charakteristickým rysem byla konfesní rozmanitost, existence různých kostelů a škol a dodržování monogamie. Tento fakt záměrně zdůrazňuji, protože - v kombinaci s těžkými životními podmínkami v Banátu - byl příčinou příchodu českých osídlenců do Bulharska. Někdy na začátku 90. let minulého století vznikla uprostřed místního převážně evangelického obyvatelstva skupina "Svobodných reformovaných evangelíků," kteří se odlišovali výrazně asketickým způsobem života. Právě oni se rozhodli vesnici opustit. A vzhledem k tomu, že šlo o dobu hromadných emigračních pohybů v Banátu (m.j. i do Ameriky), záleželo jen na výběru místa. A právě tehdy již noviny a loďkáři na Dunaji roznášeli zprávu o tom, že v Bulharsku byl roku 1880 přijat zákon o osidlování neobydlené půdy. Existují rovněž doklady (ještě z roku 1884) o Slovácích z Banátu, Bačky, Sremu a Sedmihradska, kteří přesídlili do úrodné plevenské oblasti. Je proto pochopitelné, že se v roce 1896 pětičlenná česká delegace spojila s příslušnými bulharskými orgány a žádala na nich půdu k osídlení. Stát odpověděl kladně. Jednak vzhledem k výše zmíněnému zákonu, a také vzhledem k faktu, že se spolu s Čechy zpět do vlasti vracely i velké skupiny banátských Bulharů. Vzápětí asi 20 až 25 českých rodin vyplulo během května 1897 na vorech po Dunaji a po šesti dnech přistáli v Nikopoli. Odtamtud se přemístili do Slováky osídlené vsi Mrtvica (dnes Podem) na Plevensku, kde dva měsíce pobývali dokud se nevyřídily formality spojené s jejich usídlením. Na základě rozhodnutí jim byla přidělena neobydlená půda (Suvat) nedaleko obce Asenovo na Plevensku, která se nazývala "Kriva Bara". Avšak obyvatelé okolních vsí nesouhlasili, aby byl pro Čechy odebrán výměr, a tak zde přistěhovalci strávili pouze několik měsíců, dokud jim nebylo určeno jiné místo k osídlení. Jako takové jim stát vymezil Sasek poblíž vsi Gostilja nedaleko městečka Kneža, ale protože již začala zima, byli nuceni setrvat ve vsi obývané paulikány. Během léta 1898 se po Dunaji do Bulharska vypravila nová skupina 20 - 30 českých rodin. Přistáli v Orjachovu a vydali se přímo k Saseku. Někteří podél řeky, druzí vlakem, další na koňských povozech. Avšak ani v novém sídlišti nebyly životní podmínky dobré. Nejvíce problémů usídlencům činila špatná voda, která přivodila malárii, ale i přesto se brzy objevily první zemljanky a hospodářská stavení. Obec se brzy začala formovat, avšak nebylo jí souzeno dlouhé trvání. Během roku 1899 - po několika předchozích konfliktech - vpadli Bulhaři ze sousedních vesnic - zejména ze vsi Dolní Lukovit - do Saseku s důvodem, že jim je zabírána jejich země. Zbořili zemljanky a stavení, zasypali studny a Čechy odsud vyhnali. Část z přesídlenců (18 rodin) se zděšena z toho, co se stalo, vydala na cestu zpět do Banátu. Ostatním, ke kterým se připojilo 18 slovenských rodin z Mrtvice, stát nabídl k osídlení půdu okolo vesnic Gorni a Dolni Vadim na Orjachovsku. Komise sestavená z českých a bulharských představitelů nabídku odmítla a přijala následující návrh, jímž bylo místo zvané "Gladno pole" mezi obcemi Bukjovci (dnešní město Mizija) a Krušovica ve stejné oblasti. Ve středověku v těchto místech bývala ves Goljama Laka, kterou během 18. století její obyvatelé opustili a místo zpustlo. Později, v roce 1862, se zde usídlili tatarští kolonisté z Krymu a svou ves nazvali Gladno pole tatarlar. Po rusko-turecké válce (1878) Tataři odešli.

Právě na tomto místě Češi během podzimu 1900 založili bezejmennou ves, která byla následujícího roku nazvána "Vojvodovo". O původu tohoto jména existuje několik verzí. Podle jedné je místo pojmenováno po Christo Botevovi, jehož četa zde pobývala. Podle druhé zde nedaleko zemřel botevův četník Stojan Vojvoda ze Staré Zagory. Podle třetí zde byl zabit neznámý bulharský vojvoda. Tak či onak, název byl přidělen bulharským státem. Důležitější však je, že během roku 1901 byla založena nová obec čítající asi 50 rodin: 21 českých (73 mužů a 47 žen) a 15 slovenských z plevenských vsí, které brzy zemi opustily. Zanedlouho se k uvedenému počtu připojily další české rodiny, které opustily Sv. Helenu, a osídlování pokračovalo v několika etapách až do roku 1912. Tak se zformovala česká etnodiaspora v severozápadním Bulharsku. Podle ne úplně věrohodných svědectví pocházejí její členové ze středočeské oblasti (Praha, Čáslav, Kladno, Český Brod), západočeské oblasti (Plzeň, Domažlice, Klatovy) a z Moravy. Státní orgány ve smyslu výše zmíněného zákona zajišťovaly dobré pracovní a životní podmínky - osídlenci byli na 20 let osvobozeni od daní, každá rodina dostala 2 dekary půdy na dvůr a stavební pozemek a až 60 dekarů půdy obdělavatelné, a jiné - není proto divu, že se ves brzy zformovala a rozrostla. Existují doklady o tom, že vesnice byla vybudována podle speciálního plánu polského architekta. Pro nás je však důležité, že již na začátku našeho století existovalo osobité vesnické společenství s charakteristickými společenskými rysy. Obec je polyetnická (Bulhaři, Češi, Slováci, Srbové) a polykonfesní (pravoslavní, evangelíci, katolíci). Za zmínku však stojí fakt, že navzdory etnické a konfesní rozmanitosti se tyto skupiny neseparují v oddělených částech obce a dokonce i architektura je jednotná. Stavení připomínají "nizoučké chatičky pokryté slamou."





II. Panta rhei aneb o vojvodských migracích



Dalo by se předpokládat, že takto specifický typ vesnického společenství nebude vzorovou komunitou se zdravými obecními vztahy. Avšak možná právě proto, že obecní struktura od počátku směřuje k jednotě a nikoli k formování vnitroobecních substruktur, jsou následující desetiletí poznamenána silnými migračními vlnami ovlivňujícími početní složení i etnické a konfesní poměry v rámci vojvodovského společenství. Poté, co obec opustili Srbové, odcházejí počátkem 20. let našeho století i bulharští paulikiáni, kteří se usídlili u stejnověrců v obci Bardarski geran. Jejich místo obsadili přesídlenci ze Zapadních krajů (Bosilegradsko), což je snadno vysvětlitelné s ohledem na konec 1. sv. války, avšak přistěhovalci doráželi i z jiných míst bulharského vnitrozemí. Jednalo se asi o 20 rodin. Během roku 1921 přišlo i několik ruských emigrantů a v určitých obdobích zde přebývali němečtí a maďarští duchovní, kteří zde sloužili. Existují rovněž doklady o tom, že do Vojvodova se během 20. až 40. let jednotlivě stěhovaly bulharské rodiny především ze severozápadních oblastí. Z Čechů a Slováků opustilo počátkem 20. let Vojvodovo asi 10 rodin (okolo 40 lidí), jež odešly do Československa, a sice do Miloslavi na Velkém Žitném ostrově (tj. na území Slovenska), některé se však opět vrátily. V roce 1928 odešlo asi 80 lidí do Argentiny a malá část z nich se rovněž vrátila. V roce 1935 přesídlilo 12 rodin (62 lidí) do vesnice Belinci (na isperichsku), jejíž obyvatelé během reemigrace koncem 40 let odešli do Československého pohraničí.

Zmíněná situace se zcela přirozeně odrazila na dynamice obyvatelstva ve Vojvodovu, což je jasně vidět na různých dokladech o jeho počtech. V roce 1904 vesnice čítá 410 obyvatel, ze kterých je 215 Čechů, 100 Slováků, 57 Srbů, 29 bulharských katolíků a 9 pravoslavných Bulharů. V roce 1905 - 416 obyvatel (212 mužů, 204 žen), ze kterých je 52 Bulharů (24 mužů, 28 žen), 55 Srbů (27 mužů, 28 žen), 109 Slováků (59 mužů, 50 žen), 210 Čechů (102 m., 98 ž.). Podle vyznání: 308 protestantů (161 m., 147 ž.), 65 pravoslavných (32 m., 33 ž.), 43 katolíků (19 m., 24 ž.). Je zajímavé poznamenat, že 309 z nich (161 m. 168 ž.) se narodilo v Banátu. V roce 1910 obyvatel ubylo: 409 (194, 215), ze kterých bylo 56 Bulharů (20, 36), 43 Srbů (20, 23), 86 Slováků (45, 41), 224 Čechů (109, 115). V konfesním poměru: 57 pravoslavných (24, 33), 42 katolíků (17, 25), 310 protestantů (153, 157). Z narozených v Banátu zůstalo 242 (124, 118)..V roce1920 statistika vykazuje 616 obyvatel Vojvodova, z nichž je 45 Bulharů (22, 23), 29 Srbů (12, 17), 102 Slováků (25, 47), 440 Čechů (207, 223) . Podle vyznání to znamená: 45 pravoslavných (21, 24), 21 katolíků (11, 10), 550 protestantů (264, 286), v roce 1928 je obyvatel vesnice již 695 (476 Čechů, 74 Slováků, 127 Bulharů, 15 Rusů, 1 Němec a jedna maďarská rodina), v roce1934 : 798 (527 Čechů, 104 Slováků, 148 Bulharů, 13 Rusů a 6 Srbů). Z uvedených údajů je zřejmá trvalá tendence ke zvyšování počtu Čechů ve Vojvodovu nezávisle na různých migračních pohybech. Tento fakt napovídá, že české etnické společenství je již plně zformované, má své obecní a společenské struktury, zdravé komunitní vztahy a objektivně žije svůj obecní život. Napovídá rovněž, že skupinové vědomí již má konečnou podobu, že komunita samotná sebe pojímá a zvenčí je chápána právě jako komunita.






III. Reservatis reservandis aneb Strategie zachování etnické identity



Zachovat věci, které mají být zachovány - to by mohlo být mottem snahy o zachování etnické identity české etnodiaspory v severozápadním Bulharsku. Podobná charakteristika je vlastní již zformovanému skupinovému vědomí, vyplývá ze samotné jeho podstaty a není výsledkem přání či vůle. Řečeno jinými slovy: každé společenství existující v cizím etnickém prostředí objektivně prosazuje svoji identitu, opírající se o různé (obvykle etnicky založené) faktory. V našem případě lze tvrdit, že jimi jsou: náboženství, jazyk, škola a folklorní tradice.


Zvláště bych pak zdůraznil roli náboženství jako etnikum diferencující a etnikum zachovávající faktor v existenci vojvodovské etnodiaspory. Právě díky specifické religiozitě českého etnického společenství byly přeskočeny některé etapy etnických procesů, které v něm probíhaly, a nedospěly tak do svého přirozeného konce - totální asimilace, ale pouze do stádia adaptace na okolní etnické prostředí. Zejména z tohoto důvodu můžeme toto společenství považovat za etnokonfesní.


Již jsme se zmínili o tom, že v Banátu se Češi odlišovali specifickým evangelickým vyznáním. Svědectví vypovídají, že ono specifické vyznání již zde působilo jako etnikum diferencující a etnikum zachovávající faktor vzhledem k místnímu pravoslavnému rumunskému obyvatelstvu. Uvedli jsme rovněž, že větší část přistěhovalců byli odpadlíci od církve na Sv. Heleně. Je zřejmé, že jejich pojetí protestantismu bylo liberální, protože konfesní pohyby jsou charakteristickým rysem i pro dobu jejich pobytu v Bulharsku. Skupina, která k nám imigrovala, se dostala pod vliv bulharského metodistického kazatele a téměř všichni se stali metodisty. Je zřejmé, že existence jinověrců (pravoslavných i katolických Bulharů a Slováků - nazarenů) neměla na situaci žádný vliv. Paulikiáni se navíc brzy vystěhovali do bulharských katolických vesnic, Slováci nikdy nepostavili kostel, (scházeli se ve svých domovech) a pravoslavný kostel byl ve Vojvodovu vybudován až během roku 1950 (tzn. po reemigraci Čechů), a to i přes to, že stavba započala roku 1928. Zjišťujeme zároveň, že následuje další štěpení konfesí mezi českými přistěhovalci: ve 20. letech se v obci vytvořila darbistická "jáma", tato skupina si dokonce buduje vlastní kostel (rozdělení je přesné: "horní" kostel je darbistický, "dolní" je metodistický). Na první pohled se tedy zdá, že vesnice je nábožensky rozdělená, avšak ani toto vše prakticky vůbec neovlivňuje již zavedené etnokonfesní charakteristiky diaspory.


Abychom si konfesní dělení vysvětlili, je nutné učinit malý exkurz do náboženských dějin vojvodovských Čechů. Přívrženci svobodné reformované církve přišli z Banátu s již stanovenými vnitrospolečenskými vztahy poznamenanými zesílenou religiozitou. Na počátku si bohoslužby organizují sami, pouze kvůli sňatkům přivolávají již zmíněného metodistického duchovního z Plevenu, který je během roku 1902 přivedl k metodistické církvi. Během roku 1906 je do Vojvodova vyslán jako kazatel Slovák M. Roháček, jemuž se za krátký čas podařilo konfesně ovládnout diasporu a stát se jejím vůdcem. Velmi záhy se vesnice stává střediskem setkávání metodistů z celého Bulharska. Idyla však netrvala dlouho. Jak jsme se již zmínili, během 20. let se zformovala skupina tzv. "Božích dětí" - darbistů. V této souvislosti je zajímavé následující vysvětlení: "Nejdřív to bylo jedno, ale potom přišel jeden kazatel, Němec - byl z Německé Lužice - ňákej Emil Koval.... Nejdřív byl evangelík, ale potom se připojil k darbistům a vytvořil tu darbistickou jámu." Krátce na to - ještě během roku 1925 - darbisté vybudovali svůj kostel a začali žít plnohodnotný náboženský život (jejich kazatel pouze neměl právo je oddávat). V tomto případě je důležitější, že - ačkoliv mezi sebou měli konfesní rozdíly - jak metodisté, tak darbisté se vyznačovali specifickým výkladem Evangelia a asketickým způsobem života. A snad proto i samotní věřící byli jen stěží schopni určit rozdíly: "Neznamená to, že se naše vyznání hodně liší, že my jsme evangelíci a oni jsou darbisti. Ne - kázalo se jedno a to samé." A "měli jsme jaksi jednu víru. Vždyť jsme evangelíci. Já jsem byla v horním kostele, a tak jsem nechodila do dolního. Proto nemůžu říct, jaký byl vlastně rozdíl." Kromě toho se rozdíl projevoval pouze v tom, že "jeden kostel byl chudší (dolní) a druhý (horní) byl bohatší - pro zámožnější." Podobně situaci vysvětlovali i Bulhaři: "Protože tato vyznání dávala možnost svým věřícím přecházet, pokud chtěli, od jedné sekty k druhé, dělali to pravděpodobně jen tak pro zpestření." Podstatné zde je, že nezávisle na specifičnosti vyznání se Češi ve Vojvodovu přijímali a byli přijímáni jako jedno oddělené etnokonfesní společenství. Je pro ně typický zákaz alkoholu, návštěvy hospod (dokonce i pěstování vína), zákaz veselic a zábav (dokonce i rodinné a výroční svátky jsou slaveny v tichosti, bez písní a tanců) a zákaz zpěvu folklorních písní (národní písně se zpívají jen ve škole). To všechno bylo považováno za smrtelný hřích, za protivení se "vůli Boží". Jsem v pokušení v této souvislosti citovat mínění jedné Bulharky: "Nějakej kazatel jim nalhal, aby si nehráli a neveselili se. To pro ně bylo špatné. V jejich kostele je učili, že když mají Bulhaři večírek, když hraje muzika, že jim nebudou koně žrát. Někdo je uvedl v blud, vnukl jim, že to je hřích. A když přijeli do Čech, zjistili, že Češi tancují, hrají si a že to tam, tedy v Čechách, není tak, jako tady." Jinými slovy: je zde jedna výrazná kanonizovaná a totální religiozita, která zanechala zřetelnou stopu na životě vojvodovských Čechů. Dodává mu význam, usměrňuje ho, určuje jeho základní parametry: v sobotu pracovat do oběda, v neděli ("zákon!") - před obědem i po obědě do kostela. Neoddiskutovatelně dodržovat princip "Šest dní pracuj, sedmý odpočívej". Jedinou útěchou jsou procházky v parku po bohoslužbě a vítání písněmi (obvykle náboženskými) vlaků na nádraží. Religiozity se v životě společenství odráží různými způsoby. Vezměme např. rodinně-rodové prostředí. Jak se dá předpokládat, smíšené sňatky jsou výjimečné, dějí se jen zřídka a objevují se poměrně pozdě (na konci 30. let). Zpravidla se Češky vdávají za Bulhary. Endogamie je nepochybně jedním ze základních etnodiferencujících a etnozachovávajících faktorů. Důkazem toho, že zde ohromnou roli hraje náboženská příslušnost je fakt, že se endogamie u českých reemigrantů z Vojvodova zachovávala i v jejich nových sídlištích až do minulého desetiletí. A nebo uvažme např. místní samosprávu. Je symptomatické, že kostelní výbor přebírá i preventivní vedoucí funkci, takže státních orgánů se skoro nevyužívá: "Oni měli tu moc, že mohli uspořádat vztahy nebo dávat manžele znovu dohromady, mohli soudit krádeže a veškeré druhy přečinů, viníci byli nuceni se podvolit rozsudku tohoto místního soudu a oni se podrobovali. Vůbec nejezdili do Orjachova nebo jinam požadovat svá práva soudní cestou. Leda, že by se někdo nikoliv svou vůlí a nebo kvůli nějaké formalitě, která se musí řešit právě tam, před takovým soudem ocitl." Zjevným důsledkem takové politiky je, že hádky a spory jsou velmi výjimečné. Téměř se nekrade ("můžeš nechat své nářadí na poli, jít si odpočinout; to nářadí je na svém místě, takhle to bylo vždycky, pokud tady byli oni") a není registrována ani jedna jediná vražda.

Podobných příkladů bychom mohli uvést celou řadu. Nakonec se stává zřejmým, že česká etnodiaspora se formuje a přebývá v našich zemích jako etnokonfesionální společenství a právě náboženství je tím faktorem, který formuje a zachovává její identitu. Nikoli však faktorem jediným. V podobných případech se vždy věnuje pozornost zvláštnosti jazyka. Charakteristickým rysem etnodiaspory je schopnost jejích příslušníků používat dva nebo více jazyků podle konkrétní situace. Jazyk autochtonního etnického společenství zůstává zpravidla až jako druhý. To je úplně pochopitelné, protože její prestiž i autorita jsou objektivní skutečností. Stojí za zmínku, že ve společenstvích etnicky heterogenních obcí, je bilingvismus vlastní nejen novoosídlencům, pro které jinak není možná komunikace se zbylým místním obyvatelstvem. Na takový dvoustranný bilingvismus značně působí fakt, že slovní zásoba v každodenních situacích nepřevyšuje osm set slov. Jak ukazují terénní materiály z Vojvodova - i prohlášení samotných informátorů - ani zde není v tomto ohledu situace výjimečná. Zřejmě brzy po osídlení bulharského území, ve stadiu prvních kontaktů, se vojvodovští Češi naučili bulharsky (zcela pochopitelně) a pro Banát charakteristický bilingvismus (česko-rumunský) rychle ztrácí svou komunikační funkci a vymírá. Přítomnost kompaktní masy slovenských osídlenců (Srbů je příliš málo, než aby působili jazykové komplikace) na druhou stranu neproměňuje tvořící se bilingvistickou strukturu, neboť ohromná část z nich přichází z plevenských vesnic a prakticky jsou již dvojjazyční (bulharsko-slovenští). Vytvoření polylingvní struktury v obci zamezuje rovněž blízkost daných cizích jazyků. Vezmeme-li v úvahu fakt, že vojvodovští Bulhaři mluví i česky, bude nadmíru zřejmé, že uvedený model začíná fungovat i v naší situaci. Důležitější je však v tomto případě spíše etnodiferencující a etnozachovávající funkce českého jazyka, pro což existují více než dostatečné důkazy. Je zároveň jisté, že reprezentativní funkce bulharštiny postupně omezuje komunikativnost češtiny (zejména za hranicemi vesnice), ale přesto početnost diaspory a společenská funkce vlastního jazyka uvnitř ní utvrzují jeho roli jako faktoru zachování etnické identity. Proto vůbec není náhodné úsilí o otevření české školy, které má kořeny právě v této situaci.


Hned musím říci, že se zde setkáváme s uvědomělou představou o etnické sebeidentifikaci. pomocí vyučování vlastního jazyka. Je příznačné, že ještě v Saseku v nesmírně obtížných životních podmínkách Češi učili své děti v zemljance: bez školních lavic, místo tabule - dveře, místo slabikáře - Bible. Ve Vojvodovu výuka probíhala ve vlastních domech, ale neustávala. Toto úsilí vyvrcholilo založením Československa a angažovaností státu vůči svým krajanům v zahraničí. Od roku 1926 do vesnice začali přijíždět čeští učitelé a během roku 1934 se buduje "Národní dům", v jehož budově se zakládá samostatná a každodenní česká škola. Nepochybný je její význam při vyučování rodného jazyka českých dětí a při seznamování s národní kulturou. V tomto ohledu funguje škola jako přirozený faktor zachovávání etnické identity bulharských Čechů.


Za zmínku stojí ještě fakt, že v české škole se cílevědomě učí i bulharské děti, třebaže jsou z jiných vesnic. Možná, že v tomto případě jde i o určitou pragmatičnost ("Potom se v Čechách někdo stal lékařem, někdo inženýrem, protože znal jazyk, a také měl oficiální doklad.") Ať tak či onak, sehrál tento fakt významnou roli v konsolidaci vesnického společenství.


V kontextu faktorů zachovávajících etnickou identitu Čechů ve Vojvodovu je logické, že významnou roli hraje i folklorní tradice. Tato teze sotva musí být dokazována. I v tomto konkrétním případě (majíce na mysli, že terénní výzkumy byly provedeny desetiletí po reemigraci a jejich výsledky nesmíme absolutizovat) by se mohlo zdát, že nejdůležitější etnozachovávající funkci má folklorní obřadnost. Výzkumy ukazují normální obřadní kalendář - Vánoce, Velikonoce, Nový rok (Silvestr), Mikuláš, zvěstování Panny Marie atd. Svátky mají své místo v životě obce a není od nich až do konce upouštěno. Jsou široce rozšířeny pracovní obřady - "dožínky" následující po žních, dračky, loupání kukuřice, zabíjačka atd. Jak se dá očekávat, rodinná obřadnost je zachována ve vysoké míře: závazně se konají příslušné obřadní praktiky při narození, svatbě a smrti. Zároveň však musíme říci, že obřadní systém vojvodovských Čechů je nadmíru transformovaný. To, co v něm hraje vedoucí úlohu (a zvláště v kalendářní obřadnosti) je opět konfesní. Náboženská symbolika do značné míry utlačuje folklorní, synkretičnost je narušena vnikem náboženských prvků do všech oblastí. Výsledky těchto transformujících procesů ve folklorní kultuře etnodiaspory jsou zjevně viditelné ve folklorní hudbě, písních a slovesnosti. Typické jsou v tomto smyslu postřehy Jana Michálka ještě z doby 30. let 20. století: "Hudbu a národní píseň člověk nemůže uslyšet. Svatby se konají tiše a bez hluku a samozřejmě bez vína, naopak svatebčané se baví ve jménu "Ducha Božího". Náboženské zpěvy jsou u nich však na výši a působí velkým dojmem na každého, kdo se jich zúčastnil." Terénní výzkumy tento závěr potvrdily. Z 16 zapsaných písní byli schopni informátoři jen u pěti sdělit jejich původ. A z nich věděli jen o jedné jakou měla funkci. Je mezi nimi i několik nefolklorních a u ostatních se dá předpokládat, že se je učili ve škole. To samé se týká také několika málo zápisů folklorní prózy. Národní dramatické umění je představováno jen tzv. "kašpárky" - loutkovým divadlem, vedeným českými učiteli, a to obyčejně podle dobře známých pohádek s mezinárodními náměty. To vše by mohlo působit dojmem, že ve Vojvodovu se rozhodně nedá hovořit o folkloru. Já si však myslím, že podobná tvrzení jsou přehnaná. Spíše jde opravdu o transformace ve folklorní tradici. V tomto případě je však podstatné, že jako u jiných výše analyzovaných faktorů tato tradice podporuje úsilí vojvodovských Čechů o zachování etnické identity. V polovině 20. století v severozápadním Bulharsku de facto existuje svébytné etnokonfesní obecní společenství se všemi příslušnými charakteristikami.





IV. Cessante causa cessat effectus aneb O reemigraci



Když přestane existovat příčina, není ani následku.... Konec 2. sv. války přináší úplnou změnu v životě české etnodiaspory. Nová společensko politická situace u nás a kampaň za kolektivizaci vesnice, reintegrace Československa a - na základě výsledků postupimské konference - apel státu na reemigraci českých krajanů v zahraničí, jehož záměrem bylo osídlení vylidněných krajů, které byly obývány převážně německým obyvatelstvem, jsou základními příčinami návratu vojvodovských Čechů do českých zemí. Stojí za poznámku, že během srpna 1945 se tento návrh objevil ve Vojvodovu a hned příštího roku odjíždí speciální delegace do Československa prozkoumat podmínky. V té době (1946-47) skupina asi 30 rodin rovněž opouští vesnici a na vlečném člunu po Dunaji přijíždí do Bratislavy. Malá část z nich se usidluje na Trnavsku, ostatní míří na Jižní Moravu. Vše se upravuje podpisem oboustranné dohody, která dává celé věci právní základ a garantuje mechanismy reemigrace. Zde musíme mít na paměti, že tato dohoda je pouhým článkem v řetězu podobných mezinárodních dohod Československého státu, v jejichž důsledku během let 1945-50 reemigruje více než 200 000 Čechů a Slováků z tehdejšího SSSR, Polska, Rumunska, Rakouska, Francie, Jugoslávie, Bulharska a jiných zemí (mezi kterými je i Čína). Z Bulharska se třemi transporty (první dva probíhaly od konce října 1949, třetí na konci ledna 1950) vysidluje skoro 1000 Čechů a Slováků. Asi 600 z nich jsou zemědělci - tzn. jsou z Plevenských vesnic, z Vojvodova a obce Belinci. Právě z Vojvodova odjíždí 121 (podle jiných údajů 129) rodin. Již pro ně byly zadarmo připraveny nové domovy a pro každou rodinu byl na území Jižní Moravy, kde jsou nyní usazeni, vyčleněn 1 hektar půdy k obdělávání, přestože jim v Bulharsku byly uhrazeny movité i nemovité majetky. v okrese Břeclav se jednalo o obce: Nový Přerov (zejména vojvodovčané), Mikulov, Jevišovka, Vlasatice, Drnholec, Dobré Pole, Dolní Dunajovice, Brod nad Dyjí, Valtice, Žabčice, Březí, Novosedly, Perná, a v okresu Znojmo: Hrušovany nad Jevišovkou, Šanov. Malá část reemigrantů se usazuje v některých průmyslových oblastech Západních Čech - Cheb, Karlovy Vary, Mariánské Lázně. Ve Vojvodovu zůstává 6 českých rodin.






V. Ad acta aneb o vojvodovském dnešku



Věci jsou už opravdu uzavřené. Češi (a také ti, kteří mají kořeny) ve Vojvodovu se už dají počítat na prstech. Stýkají se mezi sebou, shromažďují se v předvečer a povídají si česky. Dokonce se jim podařilo i obrodit metodismus ve vesnici (přitáhli i Bulhary). Organizují schůzky s kazatelem odjinud. Jednou větou řečeno: realizuje se určitý typ společenských vztahů, ale obec sama už není. Zůstaly jen vzpomínky. A i ty odcházejí s lidmi. Je zřejmé, že není daleko den, kdy se bude Vojvodovo odlišovat od sousedních vesnic jen zachovanými starými českými domy. Zkrátka: kámen vždy přežije člověka.






VI. Ad exemplum aneb co dali Češi Vojvodovu?



Ačkoliv je české osídlení již minulostí, vtisklo se v tomto regionu do života místních Bulharů. Ani tolik nejde o skutečnost, že zde pobývali půl století, ale spíše o různé projekce jejich pobytu. Za prvé musíme vzít v úvahu, že Češi jako převažující etnické společenství v polyetnické struktuře Vojvodova sledovali nekonfrontační linii mezietnických vzájemných vztahů. Ačkoliv de facto měli řadu důvodů (zejména konfesní podstaty) k hegemonii ve formování vesnického společenství jako takovém, dávali přednost toleranci. Proto se dá klidně vysvětlit prohlášení bulharských informátorů, že "jsme s nimi vždycky žili velmi dobře, moc jsme si rozuměli, moc jsme si pomáhali." Je samozřejmé, že to není až tak jednoznačné a elementární. Obzvláště na začátku je cítit určitá distance ("cítili se být v kulturním směru na vyšší úrovni než my, i když jejich vzdělání bylo stejné jako naše," "nejdříve se oddělovali, stranili se nás"), nakonec však během reemigrace "bylo loučení při odjezdu do Čech smutné, velice smutné a i nyní, když starší přijedou, protože to tu milují, stále se vyptávají a mají zde, jak se říká, všude dveře otevřené a jsou vítáni." Je zajímavé zmínit se v této souvislosti o tom, že Češi navázali trvalé vzájemné vztahy s Bulhary ze sousedních vesnic (když se jednalo o obchod) a z měst (zvláště se sofijskými, neboť se stalo téměř tradicí, že české dívky byly najímány jako služky). Češi a Bulhaři se o svátcích vzájemně zvali na návštěvy a chodili spolu na jarmarky a trhy.


Všechno z toho nám může napovědět, že česká etnodiaspora "zapustila kořeny" v bulharské zemi, vykvetla zde a vydala své plody. Může to ovšem znít jako aforismus, pokud si ovšem odmyslíme reálný český vklad v tamním regionálním bulharském způsobu života. Závislost je očividná a může ji nalézt v mnoha oblastech. Za prvé se jako axiom přijímá "civilizační úloha" Čechů při rozvoji při rozvoji místního zemědělství. Téměř "mytologický" charakter má široce rozšířená legenda o předurčení Čechů k osídlení těchto míst: že Češi byli úmyslně přivedeni, aby byli vzorem v zemědělství. Dosud se vypráví o jejich moderních způsobech zemědělské výroby, o moderním zemědělském inventáři a dalším. Podobně se věci mají i co do výroby mléčných výrobků, jejichž kvalitou - právě díky Čechům - jsou Vojvodovčané dodnes vyhlášeni. Je zřejmé, že na počátku století měla jejich přítomnost nemalý význam pro rozvoj místního vesnického hospodářství. Za druhé je to součást vesnické každodennosti vlastní původně jenom Čechům, která se posléze stala celoobecním významným rysem - vzájemná pomoc. Jsem v pokušení citovat v této souvislosti pasáž z Kroniky Vojvodova: "Jeden charakteristický rys nám Češi zanechali - vzájemnou pomoc, která byla ve Vojvodovu zákonem. Když umře některému hospodáři kůň, kráva, prase, ba i při požáru, ke kterým občas docházelo, se sešli veřejní činitelé, jmenovali komisi podle ulic, ta shromáždila pomoc, většinou finanční, kterou předali postiženému hospodáři. Tato pomoc nebyla poskytována ze sociálního nebo ekonomického důvodu, jejím cílem bylo, aby se zachovala rovnováha postiženého hospodářství, nezávisle na tom, zda je bohaté či chudé...Pomoc se také poskytovala při stavbě domů, hospodářských staveb a plotů, obzvláště potom mladým rodinám. Pomoc spočívala v odvedené práci při stavbě nebo při převážení materiálu. Samozřejmě, že rodiny nezůstávaly dlužné a byly vždy připraveny se pomoc opětovat." K tomu není co dodat. Za třetí je v kontextu českých zásluh třeba ještě se určitě zmínit o výstavném pořádku a organizaci vojvodovských Čechů. Již jsme se zmínili, že zde nebyla kriminalita, sváry a skandály se udály jen zřídka a že ke rvačkám téměř nedocházelo. V tomto duchu byly vychovávány i děti. Když si uvědomíme, že nepili a nekouřili, je jasné, proč byli Češi pojímáni ve vesnickém společenství jako příklad. Toto se vztahuje také na pro ně typickou čistotu obecního prostranství. Přestože stavení nejsou zařízena kdovíjak, jsou vždy čistá a uklizená, každé jaro se bílila vápnem uvnitř i zvenčí. Ulice se neustále udržují, vysazují se a pěstují akáty. Každou sobotu se povinně zametala celá vesnice. Dokonce i osetá pole jsou vždy čistá a odplevelená - bylo to něco, čím se Vojvodovo odlišovalo od okolních vesnic. Samotní lidé byli vždy dobře oblečeni (zejména ženy jsou "jako motýli"), naparádění a nažehlení... To mělo bezesporu svůj vliv i na ostatní místní obyvatele. Vysvětluje to také skutečnost, že v meziválečném období se vesnice proslavila jako jedna z nejvýstavnějších v Bulharsku, což je rovněž důvodem, proč je často citován výrok tehdejšího bulharského ministra, který řekl, že by byl moc šťastný, kdyby Bulharsko mělo alespoň deset takových vesnic jako je Vojvodovo.



Vojvodovo však zůstalo již jen minulostí. Co se dá dělat.




Tempus edax rerum...






VII. Curriculum Vitae aneb O jednom vojvodovském osudu.




Zdá se mi, že tento exkurs do problematiky "českého" Vojvodova nelze považovat za úplný, dokud nebude do určité míry personalizován, to jest dokud nebude popsán prizmatem jednoho obyčejného lidského osudu. Vždyť člověk přidává maso a krev suché historické skutečnosti, život jednotlivce je oním lakmusem, který obarví jinak bezbarvá vědecká fakta.


Podobná ambice mě zavedla k jednomu z vojvodovských potomků, řediteli Československého klubu v Sofii, pana Jurije Čížka. Můj zájem byl původně nasměrován k osudu jeho otce, Rudolfa Čížka, o kterém mi vyprávěli ještě ve Vojvodovu, ale i sám pan domácí se ukázal být zajímavým spolubesedníkem. Jurij Čížek se narodil a vyrostl v Sofii. Dbá na svůj český původ, je hrdý na to, že toto příjmení nosí v Bulharsku jenom dva lidé - on a jeho syn; a v tomto duchu vychovává i své děti. Prakticky celý jeho život je svázán s Českem: žil zde určitou dobu s rodiči (v 60-tých letech), později pracoval jako aranžér v Československém kulturním centru v Sofii a nyní je ředitelem Československého klubu. Fakt, že pracoval v Tvůrčím fondu Svazu bulharských umělců, je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Jedním slovem nosí důstojné jméno jednoho z významných vojvodovských rodů.


Posledně zmíněná skutečnost je zapsána v kronice obce, což možná vysvětluje, proč Rudolfa Čížka "zná polovina Sofie a druhou polovinu zná on". Prostě všichni ho znali - říká jeho syn. A dokonce i nyní kdykoli někam přijdu a řeknu své jméno, všichni se ptají: "Máš něco společného s Rudolfem Čížkem?" Zkrátka: zná ho mnoho lidí z různých vrstev.


Rudolf Čížek byl jedním ze sedmi dětí vojvodovské rodiny. Jeho dětství probíhalo jako u každého jiného tamního dítěte: učil se v české škole, pomáhal rodičům při zemědělských pracích. Zajímaly ho však stroje, zejména pak automobily. Proto na počátku 40-tých let (když mu bylo 17-18 let) opustil rodnou vesnici a zamířil do Sofie. Zpočátku bydlel u svého strýce (krejčího) dokud se nevyučil a nezačal pracovat v garážích jako řidič. Zanedlouho ho ale vzali na vojnu a poslali do Samokova. Právě tam se někdy v posledních měsících roku 1944 seznámil se svojí budoucí manželkou a velmi brzy následovala svatba. Vzali se v Samokovu, avšak hned na to odjeli do Vojvodova, kde jeho žena vyčkala konec války, zatímco on byl na frontě jako řidič u štábu III. ukrajinského frontu a spolu s ním směřoval na Západ. Byl osobním řidičem Tolbuchina, Birjuzova, Timošenka - to jsou vzpomínky, které nám vyprávěl a které znám od něj. Dostal se s nimi až do Budapešti a zúčastnil se i ofenzívy. Dokonce byl s vyjednavači, když se jednalo o kapitulaci města. Šel s nimi, ale na poslední kontrole - či kde ho zastavili, aby se ihned vrátil do štábu - ho vyměnil jiný řidič. Tak si zachránil život, protože na zpáteční cestě byli všichni zabiti. Po této akci byl, pokud vím, odvolán zpátky generálem Stojčevem, a tak se vrátil zpět do Sofie. Vyprávěl, že ho nechtěli pustit, ale protože si ho vyžádali Bulhaři, nakonec jej přeci jen pustili. Zde potom na příkaz Birjuzova přechází k ruské misi. Po konci války Rudolf Čížek pracoval určitý čas v Rodopech v podniku "Gorubso" a v 50-tých letech přešel k Československému velvyslanectví v Sofii. Od té doby má život znovu svázán s Českem. Během reemigrace odjeli do Čech všichni jeho příbuzní (zůstaly jenom dvě sestry - jedna v Sofii, druhá ve Varně), ale on setrval v Bulharsku. Na velvyslanectví je Čížek zaměstnán do roku 1963. Potom odjíždí pracovat na Bulharské velvyslanectví v Praze.


Obecně se mi tato situace se mi zdá velmi zajímavá. Znám i jiné takové případy, na kterých se dá ukázat určitá "dvojetničnost" představitelů malých etnických společenství v etnicky cizím prostředí jako i možnost její realizace, a to jak v podmínkách hegemonické společnosti, tak i v podmínkách společenství mateřského, což je problém, který si zaslouží obzvláštní pozornost. Avšak vraťme se zpět k osudu Rudolfa Čížka. V Praze zůstává do roku 1971. Po návratu do Bulharska znovu nastoupil do služeb českého podniku, tentokrát Kulturního centra, kde pracoval jako hospodář. Tato práce přivedla nakonec jeho bouřlivou cestu do prostředí, které zosobňuje jeho vlastní způsob života - Československý klub v Sofii. Rudolf Čížek jako každý jiný představitel českého společenství byl vždy spjat s Klubem (tam, jak se dá očekávat, začal chodit do školy i jeho syn). Proto není nijak nelogický fakt, že se během roku 1979 stává jeho ředitelem, jímž také zůstává až do svého konce v roce 1991.


Co je pro nás důležité v kontextu celého tohoto výkladu? Nejprve skutečnost, že Rudolf Čížek se vždy cítil být členem českého etnického společenství v Bulharsku, ponechal si své jméno, přenáší na své děti české sebe-vědomí, přestože v podmínkách smíšeného manželství (jeho dcera je - mimochodem - vdaná v Čechách), udržuje pupeční vztah s "českým" Vojvodovem, ač je již desetiletí prakticky mimo něj. Současně však Rudolf Čížek cítí jako svou vlast Bulharsko, zasvěcuje mu život, pracuje pro něj (mimochodem je rovněž zajímavé poznamenat, že je jedním ze zakladatelů bulharského hokejového družstva "Levski") a je zde také pohřben.




Takový je - domnívám se - osud bulharských Čechů.




(z bulharštiny přeložili Marek Jakoubek a Tomáš Hirt)








Text byl publikován ve sborníku Čechi v Balgaria - Istorija i typologija na edna civilizatorska rolja. Čast vtora, Sofia 1996, str. 51-73 (pozn. překl.)


Podrobněji viz : Penčev, V. - Dnevnik na edin Čech v Balgaria; In : Čechi v Balgaria - istorija a typologija na edna civilizatorska rolja, Sofia, 1995, str. 62-63. Viz též např.: Dějiny československo-bulharských vztahů, Praha, 1980.


Je mi trapné to uvádět, ale zdá se, že jediné vědecké sondy do této problematiky jsou mé vlastní. Viz Penčev, V.: Folklorní materiály obce Vojvodovo, okres Vraca. In.: Archiv Folkloristického institutu Bulharské akademie věd, Sign. AIF, Č. 192 str. 212. (zapsal V. Penčev); Penčev, V.: Některé problémy adaptace českých usídlenců v severozápadním Bulharsku. In.: Vtori meždunaroden kongres po balgaristika. Spisy. Sv. 15, Sofie, 1988, str. 480-492. Varianta tohoto textu se nalézá též in: AIF. Č. 90, str. 1-26.Jinak si v této otázce stojí výzkumy ze strany Čechů (což je ovšem logické). Viz např.: Auerhan, J. - Čechoslováci v Jugoslavii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku. Praha, 1918, str. 70 -96. Auerhan, J., Turčín, R.: Přehled československých zahraničních menšin a krajanských aglomerací. - In : Krajané v cizině a jejich styky s domovem, Praha, 1930, str. 23.; Klíma, S. - Češi a Slováci za hranicemi. Praha 1925, str. 12-20; Michalko, J. - Naši v Bulharsku, Myjava, 1936, str. 50-61, 244-257; Vaculík, J. - Bulharští Češi a jejich reemigrace v letech 1949-1950, Český lid, 70, 1983, Č.4, str. 82-85; Heroldová, I. - Vystěhovalectví z českých zemí. (Balkán. II. Rumunsko, Bulharsko), Český lid, 70, 1990, Č 2, str. 82-83; Viz též : Jubilejní ročenka československé kolonie v Bulharsku, 1868. 1929. Sofie, 1929, str. 221-224. (Nověji viz též : Nešpor, Z. R., Hornofová, M., Jakoubek, M. - Čeští nekatolíci v rumunském Banátu. Část první - Počátky Svaté Heleny, Lidé města, Č. 2/1999, str. 66 - 88; : Nešpor, Z. R., Hornofová, M., Jakoubek, M. - Čeští nekatolíci v rumunském Banátu. Část druhá - Rozkol na Svaté Heleně a další náboženský vývoj obce, Lidé města, Č. 4/2000, str. 112 -141, Nešpor, Z. R., Hornofová, M., Jakoubek, M. - Čeští nekatolíci v rumunském Banátu, Část třetí. Vojvodovo, obec denominačního typu, Lidé města, Č. 5/2001, str. 62-86. ; část 4 - v tisku. Jakoubek, M., Nešpor, Z. R. - Poslední Čech v zapomenuté české vesnici, Cargo, Č. 3,4/2000, str. 220 - 227. /pozn. překl./)


Viz: Pobratim - Balgari po češkite zemi. Sofie, 1995


K této otázce viz např. - Heroldová, I.: Národopisná problematika novoosídleneckého pohraničí, Český lid, 65 , 1978, Č. 3; Heroldová, I. - Novoosídlenecká vesnice, Český lid, 71, 1984, Č 4; Večerková, E. - Svatební obřad bulharských Čechů a jeho proměny v jihomoravském pohraničí. - In : Časopis moravského muzea. Vědy společenské. Sv. 68, Brno, 1983, str. 251-254. A další, též : Penčev, V. : Az i toj - Obrazt na "drugija" u balgatskite Češi a češkite Balgari. . - In . Práce z dějin slavistiky. Praha 1996 ; Penčev, V.: Češkite Balgari - "svoi" i "čuždi" sred "svoi" i "čuždi". - In : Balgarite v sredna i iztočna Evropa. Sofia, 1995, str. 155-160.


K této otázce viz literaturu citovanou v pozn. č. 2. Údaje byly doplněny i terénním výzkumem provedeném v červenci roku 1984. Hlavními informátory byly : Josif Josifov Koprivov [podle tehdejších bulharských zákonů měli všichni občané Bulharska v úředních dokumentech tři jména - po křestním jménu navíc jméno po otci - tzv. baštino ime - a v mužském rodě příjmení končící na "ov"; v české transkripci by bylo : Josef Kopřiva, tak uvádíme i my. Pozn. překl.] nar. 1916 ve Vojvodovu, Orjachovsko, Vzdělání - II třída, zemědělec (t.č. v důchodu), zápis ze dne 2-4. VII. roku 1984. Marin Todorov Postalkov nar. 1913 v obci Skravena, Botevgradsko, od roku 1921 trvale ve Vojvodovu, vzdělání - VII třída, sýrař - salašník. Zápis ze dne 28-29. 1. roku 1996. Neco Petkov Necov, nar. 1897 v obci Ljuti dol, Vračansko, opd r. 1928 trvale ve Vojvodovu. vzdělání - VII třída, zemědělec (t.č. v důchodu); (napsal kroniku obce - Istorijata na selo Vojvodovo, viz: Jakoubek, M., Nešpor, Z. R., Hirt, T . Dějiny Vojvodova /vyjde letos jako suplement Lidé města/).


Mezi ně patřily zejména české vesnice "/předposlední termín označuje dnešní úřední název, poslední termín český lidový název/ :Sankt Elisabeth /Svatá/ Alžběta; Sankt Helene, Sfinta Helena, /Svatá/ Helena; Bigar a Schoy, Schnellersruhe, Bigâr, Biger; Gernik a Revky, Weizenried, Vacerov /vyskytuje se jako úřední termín i na některých mapách z 2. poloviny 19. století, (dnes není znám), Girnic, Gernik; Tiszovicza, Eibenthal, Eibental, Eibentál; Mujeri, Frauenwiese, Frauvízn; Ravenszka, Ravensca, Rovensko, Sumicza, Sumita, Šumice; Ogradena, Ogradena Noua, Ogradena, též Frauvízn." Viz: Jech, J., Secká, M., Scheufler, V., Skalníková, O. - České vesnice v rumunském Banátu, Praha, 1992, str. 9. (Pozn. překl.)


Podrobněji viz : Heroldová, I. - Vystěhovalectví ...., str. 45-46.


Podle N. Petkova skupina odešla na podzim roku 1897, přezimovala v Gostilji a se zbylými se vypravila k Saseku v létě roku 1898. Viz: AIF, Č. 195, str. 30


Dnes často chybně chápáno jako hladové pole. Název však původně pochází od gladko - tedy hladké, rovné. Půda je zde velice úrodná a pole rovinatá (pozn. překl.).


Podle N. Petkova Češi dostihli několik obyvatel tzv. Tatarské vsi, kteří se vystěhovali do Dobrudže stěží před rokem 1920. Viz : AIF, Č. 195, str.34. Pro historii kraje viz též : B. Nikolov - Vazrodenoto ime na drevna Mizija. IX. - Otečestven zov(Vraca), 22. IV. R. 1974.


Viz : B. Nikolov cit. d. ; AIF, Č. 195, str. 20 (informátor - J. Koprivov ); (informátor - M. Postalkov), zápis z ledna 1996 ; resp. AIF, Č. 195, str. 25 (informátor - N. Petkov); Heroldová, I.: Vystěhovalectví..., str. 48, Resp. AIF, Č. 195, str. 2 (informátor - Anka Vasileva Stančeva, po otci Dvorská, nar. 1926 ve Vojvodovu, vzdělání - VII. třída, pracující v zemědělství); Michalko, J. Op. cit.


Podle jiných údajů byl počet českých rodin okolo 60 -ti. Viz : AIF. Č. 195, str. 32. Tento počet cituje - důvěřuje zjevně N Petkovovi - i Jan Vaculík. Viz: Vaculík, J.: Op. cit. str. 38, je to však velice nepravděpodobné. Viz též : Heroldová, I. -Vystěhovalectví..., str. 48.


Podle J. Koprivova byli vyhnaní Bulhary během Mezispojenecké války od Roku 1913. Viz : AIF, Č. 195, str. 14. Podle M. Postalkova však Srbové opustili Vojvodovo na začátku 20-tých let spolu s paulikiány. (zápis z ledna 1996).


Podle Josifa Dimova Ivanova, nar. r . 1930 ve Vojvodovu, Stř. odb. vzdělání, teplotechnik. (zápis z ledna 1996).


Podle J. Koprivova : "...náš rod je z Valašských Klobouků, to je blízko Kopřivnice, kde se dnes vyrábějí Tatry". Viz : AIF, Č. 195, str. 14.


Mimochodem: téměř všichni obyvatelé Vojvodova jednomyslně spojovali tento dokument s carem Ferdinandem.


1 dekar = 10 arů (pozn. překl.)


Podle jiného pramene dostal po 10-ti dekarech člověk bezplatně (později za velmi nízkou cenu) a po roce 1920 opět bezplatné získání země, která byla obdělávána, do vlastnictví, osvobození od daní po období od jednoho roku do tří let, osvobození od vojenské služby na 7 let, nemajetným byl poskytnut úvěr a bezplatné převezení věcí z ciziny atp. Viz : Vařeka, J. - Op. cit., str. 81.


Informátorka, - Jordanka Milanova Postalkova, nar. 1920 v obci Topli dol, Bosilegradsko, od r. 1921 trvale ve Vojvodovu, vzdělání - VI. třída, pracující v zemědělství (zápis z ledna 1996).


Informátor - J. Postalkova, Toško Nedelev Stančev, nar. 1920 v obci Gorna Lisina, Bosilegradsko, od r.1922 trvale ve Vojvodovu, vzdělání - VII třída, úředník (zápis z ledna 1996).


Paulikiáni - původně označení sekty s dualistickým učením ovlivněným manicheismem a vazbou na lidovou verzi markionismu vzniklé na konci 7. století v Arménii, Sýrii a Malé Asii (název sám je snad odkazem k Pavlovi z Tarsu). V průběhu 8. a 9. století byli její stoupenci Byzancí deportováni do oblasti dnešního Bulharska (zejm. na Plovdivsko), kde jejich učení rychle zapustilo kořeny, šířilo se a významně ovlivnilo vznik sekty Bogomilů. Během 2 poloviny 12. století přijímají Paulikiáni (často pod hrozbou násilí) římský katolicismus. Po porážce Čiprovského povstání (1688) bulharských katolíků proti turecké nadvládě odcházejí paulikiáni s ostatními bulharskými katolíky do Valašska a posléze do Banátu, kde zakládají samostatné vesnice. Do Bulharska se vracejí po Osvobození (1878) na základě zákona o osidlování neobydlené půdy z 20 května 1880. Pro svůj odlišný jazyk a folklorní zvláštnosti tvoří výraznou skupinu označovanou pro svůj původ "Banátští Bulhaři". Sami sebe nazývají Pavlikjany. K této problematice viz též : Rychlík, J. - Dějiny Bulharska, Praha, 2000, str. 152-158.; Kalčev, I., Kukov, N., Mičev, N., Šipkov, M. - Istorija na selo Bardarski Geran, Sofia, 1987, Glava I., str. 7-23. (pozn. překl.)




Viz : AIF, Č 195, str 33-34 (N. Petkov); Informátor - T. Stančev (zápis z ledna 1996); Heroldová, I. - Vystěhovalectví..., str. 48.


Viz : Klíma, S. - Op. cit. str. 17-18; Auerhan, J. - Čechoslováci..., str. 92; Heroldová, I. - Vystěhovalectví..., , . 48. Též viz výsledky sčítání osídlení Bulharska v průběhu zmiňovaných let.


Penčev, V. - Njakoj problemi..., str. 483-485.


Viz: Heroldová, I. - Čeští reemigranti z Rumunského Banátu. - In : Český lid , 70, 1983, Č. 4, str. 241; Scheufler, Skalníková, V. - Kultura rumunských Čechů , Český lid, 1962, Č. 4, str. 158.


Označení "nazareni" spojuje značně odlišné křesťanské náboženské skupiny, které vedle většího důrazu na náboženskou praxi pojí deklarace vlastního bezprostředního vztahu ke Kristu. Jednou z těchto skupin byla Společnost evangelických křesťanů založená roku 1832 S. H. Fröhlichem křtící dospělé po jejich vnitřním obrácení. Další bylo Nazarenské společenství J. J. Wirze založené1852, jež kladlo důraz na mystické kněžství udělované přímo z rukou Kristových jako prostředku prvotního zjevení. Obě dvě skupiny přitom vycházely ze specifických tradic hallského pietismu a rozšířily se především na území dnešního Německa, Švýcarska a Rakouska. Přibližně v polovině 19. století se směs nazarenských představ obojího typu dostala do Uher, kde byla částečně reinterpretována zřejmě působením slovenského pietismu. Uherští nazareni byli zprvu pronásledováni až do roku 1859 kdy na základě zákona č. XLIII/1859 r.z. dosáhli státního uznání vlastní konfese. Na toto téma připravuje Z. R. Nešpor rozsáhlou studii "Slovenští nazareni v Uhrách" (vyjde letos v DaS). Srv. také : Dimitrijevič, V. - Zašto se u nas nazarenstvo širi i kako bi to mogli sprečiti, Novi Sad, 1898; Rűgger, H. - Die Gemeinschaft Evangelisch Taufgesinnet (Nazarenner), Zűrich, 1962. (Pozn. Z. R. Nešpor)


Viz : AIF, Č. 195, str. 16-17 (informátor - J. Koprivov)


Pro podrobnější informaci viz : Heroldová, I. - Vystěhovalectví..., str. 48; pro informace o religiozitě vojvodovských Čechů viz též : Auerhan, J. - Čechoslováci..., str. 94-96, Michalko, J. - Op. cit. str. - 244-247, Jubilejní...,str. 223-224.


AIF, Č. 195, str. 9 (informátorka - Mariana Alexieva Genova, po otci Hrůzová, nar. 1936 ve Vojvodovu, vzdělání - VII. třída, pracující v zemědělství)


Informátor - J. Dimov (zápis z ledna 1996)


AIF, Č. 195, str. 36 (informátor - N. Petkov)


Informátor - J. Postalkov (zápis z ledna 1996)


Informátor - T. Stančev (zápis z ledna 1996) ; shodné údaje i od informátorky - A. Stančevy a M. Genovy (zápisy z ledna 1996)


Viz : Heroldová, I. - Národopisná problematika..., str. 195


AIF, Č 195, str. 38 (informátor - J Koprivov a další)


Informátor - M. Postalkov (zápis z ledna 1996); též viz : AIF, Č. 195, str. 86 (informátor - J. Koprivov a další)


Viz : AIF, Č. 195 a zápisy z roku 1996


Tamtéž


Informátor - J. Dimov (zápis z ledna 1996). Též : J. a M. Postalkovi (zápis z ledna 1996)


Jedná se o informace od J. Koprivova, A. Stančenvy, M. Genovy, Kristiny (Roziny) Ivanovy Nedkovy (po otci Kopřivové) nar. 1913 ve Vojvodovu bez vzdělání, pracující v zemědělství, Etelky Stojanovy Nedkovy, nar. 1945 ve Vojvodovu, vzdělání - VII třída, pracující v zemědělství, Simeona Stojanova Nedkova nar. 1937 ve Vojvodovu, bez vzdělání, nezaměstnaný, (viz : AIF. Č. 195), též viz zápisy z terénního výzkumu z ledna 1996 (informátoři - A. Stančeva, M. Genova, J. Dimov, M. Postalkova, Milka Mirinova Cocina nar. 1946 ve Vojvodovu, nyní žijící v Sofii, vzdělání střední, zdravotní sestra, Nadežda Stojanova Vasileva nar. 1932 ve Vojvodovu, vzdělání - VII třída, pracující v zemědělství, T. Stančev)


Michalko, J. - Op. cit., str. 247. Podobné mistrovství ve zpěvu náboženských písní pozoruje i Iva Heroldová o desetiletí později v Novém Přerově. Viz : Heroldová, I. - Vystěhovalectví....., str. 49


Existují i další, ale ne tak závažné příčiny. K tomu viz : Vaculík, J. - op. cit. , Heroldová, I. - Vystěhovalectví......, str. 49; Vařeka, J. - Op. cit. str. 82; Vasileva, B. - Preselvaneto - In. : Čechi v Balgarija, str. 130-139, též viz : AIF, Č 195, str. 54-58 (záznam o vysídlení Čechů). Údaje o přesídlení podávali též všichni výše uvedení informátoři během terénního výzkumu v roce 1984 a 1996.


Heroldová, I. - Vystěhovalectví....., str. 49. Tytéž údaje též : Vařeka, J. - Op. cit., str.82. Podle B. Vasilevové - cit. d. str. 137 byl počet lidí okolo 1400.


Zde se odvolávám na oficiální bulharskou dokumentaci, B. Vasilevová určuje počet podaných žádostí na vysídlení na 102, z nichž bylo schváleno 99. Podle téže se pak z obce Belinci vystěhovalo do Československa 24 rodin vojvodovských přesídlenců. Viz : Vasileva, B. - Cit. d. , str. 136


Viz např. zápisy z ledna 1996 (informátoři - M. Postalkova, T. Stančev)


Informátoři - M. Postalkova, T. Stančev, J. Dimov, Zapisy z ledna 1996.


Viz např. : AIF, Č. 195 (informátoři - N. Petkov, J. Koprivov¨)


V prvním i druhém případě byla informace zodpovězena během mého výzkumu v obci.


AIF, Č. 195, str. 41-42 (N. Petkov)


Např. informátorři - T. Stančev, J. Postalkova, zápis z ledna 1996


Heroldová, I. - Vystěhovalectví...., str. 49


Zde i dále se plně odvolávám na Jurije Rudolfa Čížka, nar. 1950 v Sofii, střední odborné vzdělání, ředitel Československého klubu v Sofii. (rád bych využil tuto příležitost a poděkoval mu).


Ruští generálové za 2. světové války. (Pozn. překl.) Viz : AIF, Č. 195, str. 41 (N. Petkov)




Vladimir Penčev


Poslední změna: 2. březen 2018 11:06 
Sdílet na:  
Vydavatel

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy


Kontakty

Časopis "Lidé města"

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy

U Kříže 8

158 00 Praha – Jinonice

e-mail:



Jak k nám