Vendula Segerová

Život v terezínském ghettu představoval pro jeho nucené obyvatele osudové vytržení z reality, v níž dosud žili. Přinášel nejen násilnou změnu životních návyků, ale také psychické vypětí a trvalý pocit strachu. Přesto se lidé v Terezíně snažili mezi sebou obnovit klima dobrých mezilidských vztahů, pevných přátelství, solidarity a především lidské důstojnosti. Jedním z prostředků, které pomáhaly vyrovnat se s vynucenou situací bylo umění.

Propagandistické poslání tábora umožňovalo, aby se v Terezíně do značné míry rozvíjela kulturní činnost, která měla oklamat vězně i okolní svět. Velitelství SS ji nepovažovalo za nebezpečnou; jak diváci tak umělci byly beztak odsouzeni na smrt.

Ve skutečnosti bohatá terezínská kultura - divadelní představení, koncerty, výtvarná a literární tvorba, přednášková činnost - hluboce ovlivňovala život v táboře. V prostředí naplněném zmarem a smrtí se všechny kulturní aktivity staly projevem duchovního vzdoru a protestu. Posilovaly sebevědomí, dodávaly naději uprostřed ponižování, hladu a každodenní nejistoty, upevňovaly a zušlechťovaly vztahy uvnitř vynuceného společenství.

Kromě těchto ze strany vedení tábora iniciovaných a posvěcených aktivit obyvatelé ghetta využívali všechny možné skuliny ve „vězeňském řádu" a v ostraze, aby oživili dříve důležité společenské a sociální funkce pospolitosti. Udržování vybraných kulturních projevů opět potvrzovalo lidskou důstojnost internovaných.

Nejdůležitější v tomto smyslu se stala péče o děti. Terezínským koncentračním táborem prošlo více než na 10 500 dětí, kterým v době uvěznění bylo méně než 15 let. Přibližně 2 000 dalším vězňům nebylo 18 let. Celkem 250 dětí se v Terezíně narodilo, ale jen 25 z nich se dožilo osvobození.

Ze 7 590 dětí do 15 let deportovaných z Terezína dále na východ se vrátilo pouhých 242. Takovému osudu svých dětí dospělí vězni zabránit nemohli. Avšak obranu nejmladších vězněných považovalo terezínské společenství za svůj nejsvětější úkol. Uprostřed terezínské bídy a zkázy, přelidněnosti a hladu se jim pokusilo vytvořit na stísněné ploše skutečné domovy dětí a mládeže, na které ti, kdo válku přežili dodnes s láskou vzpomínají. Bez ohledu na přísný zákaz probíhalo v domovech i tajné vyučování. Vychovatelé předávali svým svěřencům to nejlepší, co uměli. Bez učebnic a školních pomůcek je učili nejen jednotlivým předmětům, ale obecně úctě ke vzdělání, k čestnosti, solidaritě, pracovitosti a statečnosti.

Ale nebylo to pouze vzdělání, které chtěli dospělí dětem dopřát. V terezínském ghettu se obnovila řada dalších kulturních forem a jevů, které měly internovaným dívkám a chlapcům zpřítomnit iluzi dětství. Takovým kulturním jevem, který v kontextu strachu a strádání vracel terezínské děti do „normálního" dětství, byl památník. Knížku upomínek řada dívek vlastnila ještě z doby, kdy žila ve svých domovech.

Svou podobou a v zásadě ani obsahem se památník dívek ze židovských rodin nelišil od památníků ostatních českých dětí 40. let 20. století.Doba, ve které žily židovské dívky, osud, který je stihl, prostředí ghetta, v němž nikdo nevěděl, jak dlouho zůstane živ a zda vůbec zůstane něco, co by jeho přítomnost na světě potvrdilo, to všechno však měnilo semoitickou hodnotu textů zapsaných do památníku. Zatím co v mírových dobách památníčková klišé typu „..nezapomeň nikdy na svoji kamarádku..." působí banálně a přehnaně pateticky, v souvislosti holocaustu ta samá slova nabývají pravdivé a vysoce emocionální hodnoty výpovědi.

Památník, který provázel svoji majitelku do terezínského ghetta a uchoval se do dnešních dnů, si vedla ve svých 11 - 18 letech i Eva Diamantová.

Paní Eva Diamantová

Paní Eva Diamantová se narodila 1.dubna 1929 v Praze na Letné a měla o čtyři roky starší sestru Vally. Její tatínek pocházel z Havřic u Uherského Brodu, byl obchodní cestující s elektrickými potřebami, a maminka byla z Prahy. Asi v roce 1933 se rodina přestěhovala do Strašnic, kde paní Eva chodila do školy až do roku 1939. Paní Eva ve svých vzpomínkách uvádí, že byli česká židovská rodina.

Po vyloučení židovských dětí ze školy pokračovala desetiletá Eva se studiem v soukromém kroužku. Z tohoto kroužku šla jako první transportem do Terezína již v prosinci roku 1941. Byl to transport M a Eva dostala číslo 537.

Dívka byla s maminkou a se sestrou nejprve ve třídenní karanténě, poté byly přemístěny do kasáren Drážďany.

Ghetto Terezín bylo „otevřeno" v létě 1942. Postupně se začaly zabydlovat další terezínské domy. Eva se dostala do dívčího domova L410, kde zůstala až do konce války na L 410, pokoji č.25.

Z Terezína ovšem pořád odcházely transporty, vězni v Terezíně nevěděli přesně, co je čeká. Děvčata si dokonce smluvila šifry, kterými pak mohla informovat Terezín například o plynových komorách v Osvětimi. Zašifrovaných „pozdravů" přišlo do Terezína mnoho, ale vlastně se jim podle slov paní Evy nevěřilo.

Paní Eva vzpomíná na osvobození Terezína 8.května 1945, kdy ruský voják na tanku proboural hrazení kolem ghetta a volal: „Svoboda! Jste volní!"

Památník Evy Diamantové je nejen vzpomínkou na přátele a blízké, ale i svědectvím o této etapě jejího života a života jejích vrstevnic v Terezíně.

První zápis v památníku je od otce. Své věnování datoval 26.12.1940 v první den svátků Chanuky. Zápis odkazuje na dobu, kdy Eva žila ještě v Praze, v iluzi relativního klidu, rok před transportem do Terezína. Poslední záznam je pak z roku 1947, z doby, kdy se život dívky a její rodiny vrátil zcela do původních kolejí. Zápisy v památníku tímto datem skončily. Knížka upomínek však Evu Diamantovou provázela dál životem. Svůj smysl měla i v době jejího přestěhování do Izraele. Jako svědectví uplynulých let pak přešla do rukou jejích potomků.

Záznamy v památníku lze podle časové posloupnosti rozdělit do tří skupin. První skupinu představují záznamy realizované před transportem do Terezína, především z prosince 1941, kdy již byla rodina zařazena do transportu. Spolužáci a učitelé domácích kurzů - tajného vyučování židovských dětí po vyloučení ze škol - se loučili se svou žačkou a kamarádkou.

Druhou skupinu tvoří záznamy pořízené v Terezíně. K velkému zhuštění dochází v období mezi červencem a zářím 1943, tedy v době, kdy se připravoval a zahajoval provoz dětského domova v Terezíně (15.9.1043). Po tomto datu zápisy do památníku z Terezína končí.

Jediný zápis z doby po návratu E. Diamantové z Terezína je datován až k roku 1947.

Celkem je v památníku realizováno třicet záznamů, z toho čtyři bez udání data. Jeden záznam z roku 1940, třináct záznamů z roku 1941, jeden záznam z roku 1942, deset záznamů z roku 1943, jeden záznam z roku 1947. Všechny záznamy uvádím v doslovné citaci.

Franková, A.:Perzekuce a vyhlazení Židů za 2.světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Praha 1997, s.72-74.

Bittnerová, Dana: Dětský památník - příklad transmise a transformace kulturního fenoménu. In: Transmise kultury a škola. Cahiers du CEFRES No15., Praha, Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách 1998, s. 159-170. - Bittnerová, Dana: Památník přelomu století jako prostředek upevňování etických postojů střední vrstvy české společnosti. In: Machačová, Jana, Matějček, Jiří (eds.): Studie k sociálním dějinám 10. Opava, Slezské zemské muzeum v Opavě 2002, s. 196-203.

Vzpomínky a informace od paní Evy čerpám z mnoha osobních rozhovorů v letech 1990 - 2002 a z knihy Pavla Kohna: Kolik naděje má smrt. Brno 2000.

Vendula Segerová