Karel Kaplan: StB o sobě, Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka

Petr Hrubý

Karel Kaplan: StB o sobě, Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, Praha 2002




Poslední z dlouhé řady knih, které připravil zasvěcený historik komunistické éry v Československu, sám bývalý radikální komunista Karel Kaplan, by si měl přečíst každý, kdo snad ještě plně nepochopil zrůdnou podstatu systému, který se dostal k moci v Rusku na podzim roku 1917 a u nás v únoru 1948. Tato kniha, založená na svědectví velitele skupiny vyšetřovatelů Slánského procesu Bohumila Doubka, je ještě otřesnější než slavné literární pokusy vystihnout základní antihumanismus tohoto spiknutí, jako jsou knihy Arthura Koestlera Tma o polednách nebo George Orwella 1984. Jak doložíme, jde totiž o zásadní spiknutí nejen proti lidskosti, ale dokonce o pokus zničit skutečnost, fakta, existenci a místo nich vytvořit novou, falešnou realitu, založenou na promyšlené lži, úkladných vraždách a „vědeckém" mučení.


Knihu vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v nákladu dvou tisíc výtisků, ale není ji možno zakoupit v žádném knihkupectví, protože je neprodejná. Lze ji však sehnat v knihovnách, kam ji Úřad doručil.


Ve svém čtyřicetistránkovém úvodu Kaplan upozorňuje na to, že mezi lety 1948 a 1954 bylo politicky motivovanou perzekucí odsouzeno téměř sto tisíc lidí. Nadto desetitisíce obětí bylo „přikázáno" do koncentračních táborů. V důsledku dalších, s tím spojených pronásledování, tak bylo postiženo „nejméně mezi 1,5 - 2 miliony občanů" (23). Na výrobě hlavních politických mostrprocesů se podílelo víc než osmdesát vyšetřovatelů-mučitelů (391-94) pod vedením a dohledem třinácti sovětských poradců (415).


Vlastnoručně psaná výpověď Bohumila Doubka, velitele skupiny vyšetřovatelů letech 1949-53, zabírá 180 tištěných stran a stejný počet je věnován dokumentům, spojeným s vyšetřováním v letech 1956-57, mezi nimiž desítky stran opět sepsal sám podplukovník Doubek.


Podle jeho svědectví sovětští poradci přesvědčili vyšetřovatele, že „každý, kdo je zatčen, je nepřítel" (51). Bylo třeba „usvědčit vyšetřovaného za každou cenu" (53). Surreálnost celého procesu vystihuje Doubkovo pozdní doznání: „Dnes vidím, že se tehdy nehledal pachatel nějakého činu, ale hledala se osoba, pro kterou měl být později nalezen i čin, který by jí byl přiřčen" (52).


Proto byl nejprve příšerně mučen vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Otto Šling, aby se přiznal k tomu, že organizoval spiknutí proti generálnímu tajemníkovi strany Rudolfu Slánskému (86), ale později došlo „k přeorientování vyšetřování na spiknutí vedené Slánským" (113). Zničený Šling doznal oboje protichůdné nesmysly. Ještě nedlouho před zahájením procesu byl problém s tím, do které údajné spiklenecké skupiny má kdo být zařazen: „Slánský sám do poslední chvíle nevěděl, kdo s ním z jeho společníků bude souzen v jedné skupině" (126).


Do Československa byl importován sovětský systém mučení. K jeho technologii patřily 14-16 hodinové výslechy, při nichž si obviněný nesměl sednout, nebyl mu dopřán žádný odpočinek, v cele musel chodit, až mu nohy otekly, tekla z nich voda, vyšetřující ho ponižovali, jak mohli, uráželi ho (nebo ji, například Marii Švermovou), křičeli na něho, bili ho, až omdlel a upadl na zem, mlátili mu hlavou do zdi, nadávali mu „Jevreji" nebo „žide smradlavá" (59). Eugen Lőbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, „plných 14 dní byl vyslýchán denně asi 18-20 hodin různými referenty..., během krátkého odpočinku v noci byl pravidelně po 15 minutách buzen, takže byl fyzicky a psychicky zcela vyčerpán a v důsledku toho přistoupil na požadavky vyšetřování" (331). Cílem bylo člověka „udělat", (40) to je zlomit, zničit, k smrti unavit tak, aby byl ochoten podepsat, cokoliv mu bylo předloženo jako jeho vlastní doznání (64).


Rudolf Slánský nechápal, co se to děje, měl záchvaty zuřivosti a bezmoci, při nichž tloukl hlavou do zdi a vykřikoval svůj odpor (131). Nakonec, zmučen, byl ochoten přiznat i výmysly, jako že byl „agentem mezinárodního židovstva," (117) „naprosto však odmítal, aby byl postaven do světla sprostého zločince (jako vrah Jana Švermy)" (132).


Doubek přiznává, že ani on ani jeho spolupracovnící často nevěřili vynuceným doznáním (138, 140, 143-5, 187-8, atd.), sám jmenuje víc než třicet nevinně odsouzených, ale „hlavním argumentem bylo..., že všechno, co se děje, je ve prospěch a v zájmu strany" (174). Motivací vyšetřovatelů bylo sloužit straně: „Vladimír Kohoutek... neštítící se žádných prostředků, jen aby vyhověl" (50). Při výsleších došlo k vraždám i sebevraždám (214 a 216). Mělo to prý vše sloužit „vyšším cílům" a „vyšším zájmům" (150). Mučitelé přišli z ústřední školy KSČ (171). I když ti hlavní z nich byli odsouzeni k několikaletým trestům vězení, odseděli si jen několik měsíců, byli omilostněni a přešli do výnosných zaměstnání.


Jak správně uvedl Koestler ve svém tušeném vylíčení sovětských procesů z druhé půle třicátých let, i v Praze začátkem padesátých let „při přípravě svědků... bylo používáno argumentace, že svým vystoupením mohou pomoci straně" a „že jejich vystoupení bude ranou západním imperialistům" (146). Jak vystihl Orwell, Velkému bratrovi šlo o to, aby každý uznal jeho neomezenou moc a miloval ho.


Doubkovo svědectví však jde mnohem dál a hlouběji. Masové zatýkání vlastních lidí, i těch nejvěrnějších a nejvíce osvědčených soudruhů, dlouhé a pečlivé - i když měnící se - sepisování předloh toho, čeho se má dosáhnout dlouhodobým fyzickým a duševním mučením, konečná fáze hotového, mnohokrát přepisovaného skriptu k předvedení v cirkusovém „procesu", kde údajní viníci odříkávali zpaměti předem naučené role, kde i žalobci, „obhájci" a „soudci", jenom museli číst ze sepsaného libreta, nás přesvědčuje o tom, že tu šlo o přímo ďábelský pokus nahradit skutečnost falešnou pseudorealitou.


Tento proces falšování skutečnosti začal ovšem už Leninem, kdy do čela „světové revoluce", kterou podle Marxe a Engelse měli provést proletáři, dosadil „avantgardu proletariátu", totiž synky a dcerky aristokratů a bohatých měšťanů, protože dělníci neměli takové mesiášské sny. Trockij ve svých dějinách ruské revoluce se chlubil tím, že do čela průvodu desetitisíců dělníků poslal pár bolševiků s rudým praporem, takže se zdálo, že celý dav kráčí za bolševickou stranou. Oba pak představili svůj pečlivě zorganizovaný převrat v říjnu (listopadu) 1917 za spontánní dělnickou revoluci, i když v ní - v noci - jen gardy milicionářů bez odporu obsadily vládní budovy. Předstírání a podvody byly nedílnou součástí komunistického spiknutí na ovládnutí světa od začátku až do konce. Doubkovo doznání ilustruje vrcholnou fázi této vzpoury proti pravdě a faktům od třicátých do padesátých let. Nešlo jen o sadistický boj proti lidskosti. Byl to absolutní pokus o znetvoření skutečnosti, o vytvoření něčeho daleko zásadnějšího, než čemu se ve věku počítačů říká „virtuální realita". Komunismu od počátku nešlo o pochopení a využití materialistické reality, ale o uskutečnění falešného jsoucna. Co úsilí a lidí obětovali snaze uskutečnit svou fantasmagorii a pseudoskutečnost!


Petr Hrubý


Poslední změna: 4. březen 2018 13:14 
Sdílet na: Facebook Sdílet na: Twitter
Sdílet na:  
Vydavatel

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy


Kontakty

Časopis "Lidé města"

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy

Pátkova 2137/5

182 00 Praha 8 - Libeň


e-mail:



Jak k nám