Richard Zika

Laurence Devillairs: Descartes, Leibniz. Les vérités éternelles, PUF, Paris 1998

Studie Laurence Devillairsa o koncepcích „věčných pravd" u R. Descartesa a G. W. Leibnize představuje tyto dva novověké filosofy z ne zcela obvyklé perspektivy. Descartes v ní není sledován jako ustavitel subjekt-objektového rozvrhu, Leibniz jako tvůrce představy monády coby silově-mentalistické („konativní") interpretace jsoucna. Autor se plně koncentruje na (racionální) theologii těchto dvou myslitelů: nejprve čtenáře seznamuje se svéráznou a při letmém kontaktu jen obtížně srozumitelnou (a spolu s tím akceptovatelnou) Descartesovou myšlenkou o stvořenostimatematických, metafyzických či etických pravd Bohem (sám Descartes ji charakterizuje jako výstřední) - a poté analyzuje důvody Leibnizova odmítnutí této koncepce a jejího nahrazení identifikací těchto pravd s boží racionalitou, a tedy se samotnou boží esencí.

Dle Descartesa je první, „nejvěčnější" (la plus eternelle) pravdou existence boží. Bůh existuje nutně, jelikož příčinou či důvodem (causa sive ratio) jeho existence je nezměrnost, nekonečnost jeho esence (ipsa ejus naturae immensitas). Všechny ostatní pravdy jsou Bohem stvořeny: jestliže se vztahují k esencialitě materiálních - tj. rozlehlých - jsoucen, jde o pravdy nazývané matematické; jestliže se týkají jsoucen duchovních, jde o pravdy metafyzické, popřípadě etické. I tyto pravdy jsou však věčné, protože jsou stvořeny ab aeterno. Při jejich stvoření byl Bůh naprosto svobodný, neomezovaný ani principem kontradikce, jelikož i ten jím byl stvořen. Věčné pravdy přitom nejen platí „o sobě", nýbrž jsou Bohem „vtištěny" do lidské mysli jako axiómata, zakládají - obvykle netematicky - naše (správné, smyslovostí nekorumpované) myšlení. - Argumentem pro přijetí této koncepce je pro Descartesa nepřijatelnost představy, že by věčné pravdy určovaly Boha při stvoření světa a limitovaly tak jeho tvořivou moc. - Toto Descartesovo pojetí přesto nelze považovat za (přinejmenším vulgárně) voluntaristické: stvořitelem věčných pravd - a stejně tak světa - je Bůh jako původní, pro konečný lidský rozum zcela neprohlédnutelná jednota moci, racionality a vůle, jako originární „fiat", a ne jako iracionální či „bezohledná", na důvody se neohlížející všemoc (v dopise Mersennovi z 27. května Descartes píše: C'est en Dieu une même chose de vouloir, d'entendre et de crée, sans que l'une précède l'autre, ne quidem ratione).

Leibnizova kritika Descartesova rozumění Bohu (velmi důrazná např. v Discours de métaphysique) je však odmítáním jeho údajného voluntarismu: descartesovské věčné pravdy i „jeho" svět jsou jen produktem boží svévole, a tedy dílem tyrana, který nemůže probouzet naši lásku. Stvoření brané tak, jak mu rozumí Descartes, není dobré a může být velebeno nanejvýš proto, že je výsledkem rozhodnutí toho, kdo je nejmocnější, tj. ze strachu. - Leibniz tím na jedné straně francouzskému mysliteli „křivdí" a na druhé straně namítá, že Descartesova koncepce implikuje cosi pro něj ještě nepřijatelnějšího (co rezolutně odmítá ve své kritice Spinozy), totiž nutnost všeho stvořeného: Descartesův Bůh jako původní jednota nevolil, nemohl volit mezi možnostmi, nedisponoval důvody, nerozlišoval mezi „lepším" a „horším", protože tohle vše v aktu stvoření teprve vznikalo. Stvořený svět je proto vlastně jediný možný, a tedy naprosto nutný. - Hlubší Leibnizovou „kritikou" karteziánského Boha je tak samotná jeho theologie, předně jeho diferenciace rozumu a vůle v Bohu. Boží racionalita, jejímž základem jsou věčné pravdy, myslí všechny možné světy, boží vůle svobodně určuje k existenci ten nejlepší z nich. Stvořený svět je tedy z metafyzického hlediska kontingentní (i všechny ostatní bylo možné stvořit, neboť neimplikují spor) a existuje pouze dík boží dobrotě (jde-li o nutnost, pak je to výlučně nutnost morální, ne metafyzická). - V hloubi rozdílu mezi oběma mysliteli spočívá přitom odlišnost jejich cílů: Descartesovým prvořadým cílem bylo metafyzickou koncepcí o korespondenci našich idejí se zákony přírody založit svou novou, „mechanistickou" fyziku (fyziku „nového světa"), a jeho theologie je tak „služkou fyziky"; Leibnizovým cílem bylo podattheologickou vizi nejlepšího z možných světů, tj. světa, jenž je nejen přírodou, nýbrž i „říší duchů", jejímž nanejvýš dobrotivým a spravedlivým monarchou je Bůh (Tous les Esprits, soit des hommes, soit des génies, entrant en vertu de la Raison et des vérités éternelles dans une espèce de Société avec Dieu, c'est du plus parfait état, formé et gouverné par le plus grand et le meilleur des Monarques­­...: Principes de la nature et de la grâce; § 15), panovník, který se svým poddaným sděluje tím nejdokonalejším možným způsobem - v Ježíši Kristu (v dopise Morellovi ze září 1698Leibniz uvádí: Croyons en Jésus-Christ...il nous apprend que Dieu veut le salut de tous). Leibniz tak přibližuje Boha člověku, činí jej i jeho dílo „srozumitelným" a jeho racionální theologie se tím „setkává" s křesťanským zjevením.

Devillairsovo „sblížení" Descartesovy filosofie se spinozismem, založené na „pohlcení" racionality descartovského Boha vůlí v jejich „totální indiferenci" (tj. na „absorpci" diferencovaného jednoduchým), nepostrádá přesvědčivost - je třeba uznat, že především z perspektivy konečnérozumové bytosti není zásadní rozdíl mezi „absolutně svobodným Bohem" francouzského myslitele a Spinozovou „přírodou tvořící". - Devillairsova práce - ať již byly důvody pro její sepsání jakékoli - tak po mém soudu (přes svoji „jednostrunnost") přispívá k lepšímu porozumění tomu, co se na počátku novověké filosofie dělo v myšlení (a jako myšlení) velkých filosofů racionalistické tradice.

Richard Zika