Jana Doležalová

Josef Blaha: Tóra a moderní židovská filosofie, Dobrá kniha, Bratislava 2003

Jde vlastně o disertační práci jezuity Josefa Blahy, která vznikala na základě studijních pobytů v Paříži, Heidelbergu a Jeruzalémě v průběhu devadesátých let minulého století. Text o vztahu Tóry k židovské filosofii může zaujmout jak judaisty, tak filosofy, i když podle autora pojem „židovská filosofie" je při nejmenším sporný.1

V kapitole Filosofie stvoření, kde krátce zmiňuje mýty ve starých náboženstvích, se Blaha snaží vysledovat doktrínu o stvoření v judaismu, která vychází z Tóry, je zachycena v synagogální liturgii a promýšleli ji i filosofové jako Maimonides nebo Rosenzweig. Uvádí klasická místa knihy Genesis, která poukazují na jedinečnost poselství Tóry vzhledem k sousedním náboženským kulturám biblického Izraele. V rámci všech myšlenkových proudů judaismu se postupně vyvinul pojem creatio ex nihilo - ješ meajin - stvoření z ničeho. Franz Rosenzweig ukazuje, že stvoření je Gottes Selbstäusserung - sebevyjádření Boha. Pro francouzského myslitele Andre Nehera, z jehož knihy „Existence Juive" autor cituje, je rozhodující pojetí šabatu jako dne, kdy si Hospodin odpočinul od vší své práce. V oblasti praktikujícího judaismu je zdůrazňován zikaron maase berešit - vzpomínka na dílo stvoření, které si Židé připomínají každý šabat.

Názor, že Tóra má svůj vlastní způsob myšlení a lásku k moudrosti, podrobuje autor rozboru v oddílu Filosofie Tóry, kde mimo jiné uvádí rozdílnosti židovské a křesťanské interpretace. Křesťan čte Tóru (Pentateuch) Ježíšovou interpretací, Žid ji čte rabínskýma očima. Židovské čtení Bible je velmi imaginativní, talmudické. Z hagadických textů Blaha analyzuje především cyklus příběhů o Abrahámovi „kvůli způsobu jeho myšlení"2 odvrátit se od idolatrie směrem k živému Bohu. V duchovním světě židovských myslitelů jde o to, vyjádřit kdo je Bůh, a naopak, podat definici toho, co Bůh není.3Uvádí rovněž, že hebrejská tradice se staví záporně proti všem formám modloslužby a odmítá jakoukoliv formu klanění se s výjimkou modlitby Alejnu lešabeach.3 Dotýká se rovněž otázky kontroverzního příkazu nevytvářet obrazy a sochy. V souladu s talmudickým traktátem Avoda Zara, 44b, konstatuje autor, že významní rabíni pojímali umělecká díla naprosto svobodně, přičemž ale rozlišovali jejich estetickou roli od náboženského významu, který jim byl přisuzován v jiném prostředí.

V návaznosti na své tvrzení, že Žid čte bibli rabínskýma očima se Blaha v další kapitole věnuje výkladům Filosofie talmudu Emanuela Levinase4, které dávají aktuální smysl prastarým talmudickým textům. Poukazuje na to, že v talmudu je řada textů, které jsou filosoficky velmi zajímavé. Především je to otázka důstojnosti lidského života a skutečnost, že člověk si nemůže osobovat právo nad druhým člověkem, nad jeho životem.Toto právo má pouze Bůh. Z toho vlastně vyplývá, že zabití každého člověka je čin představující zabití celého světa. Na textu z traktátu Berachot se autor snaží přesvědčivě doložit dialektiku talmudu. Talmud je závazný pro věřícího Žida, stejně jako Nový zákon pro křesťana. Dle autora podnětný Levinasův text ukazuje, že za „pohádkovým textem" se skrývá prastará židovská touha vystavět svět na spravedlnosti.

Myšlenka napodobování božích vlastností je ryze biblická myšlenka, kterou rozvádí kabala a proto kabala je podle Blahy určitou formou odpovědi hebrejským způsobem na výzvu řecké filosofie. Kabala je tak určitou filosofií, filosofickým systémem, kde je Tóra interpretována mysticky. Proto se autor domnívá, že má místo v práci o židovské filosofii, i když sama o sobě je spíše předmětem židovské nauky o Bohu - teologie. Soudí, že kabala byla zcela jistě ovlivněna neoplatonismem. Myšlenky, jako například konstrukce SEFIROT nejsou vůbec slučitelné s hlavním myšlenkovým proudem hebrejské Bible a proto je kabala židovským ohlasem na řecký svět, podobně jako působila na křesťanství filosofie Platonova nebo později pod vlivem Tomáše Akvinského byla přijata křesťanským světem filosofie Aristotelova.5 V závěru této kapitoly ukázuje na koncepční rozdíly v pojetí filosofie kabaly u Gerschoma Scholema a Mosheho Idela.6

Zatímco v první části dizertační práce představil Blaha základní principy judaismu, Tóru a stvoření, talmud a kabalu ve vztahu k filosofii, druhou část věnoval třem moderním židovským myslitelům: Franzi Rosenzweigovi, Martinu Buberovi a Emanuelu Levinasovi, jejichž filosofické koncepty odvozuje a rozvádí z principů Tóry. Svůj záměr, proč zvolil právě tyto tři myslitele, zdůvodňuje tím, že právě u nich nejvíce vyniká způsob filosofického myšlení pramenící z Tóry. Jednotlivé studie začínají krátkou životopisnou črtou o příslušném mysliteli, což podává čtenáři představu o tom, z jakého prostředí vychází. Na jejich dílech pak ukazuje, jakým způsobem tito židovští filosofové promýšleli Tóru. Každý z této trojice prožíval během svého života mimořádně těžká období, což ovlivnilo jeho náboženské povědomí i smysl filosofického směřování.7

Rosenzweigova filosofie, uložená především ve velkolepém díle Hvězda vykoupení, nedává jednoduché odpovědi na složité otázky lidské existence, ale jde do hloubky lidského myšlení. Učí, že člověk je bytostně člověkem a to i ve své smrti. Rosenzweig např. nepřiznává člověku právo sebevraždy, neboť v rámci judaismu je kidušat chajim - svatost života - něčím nesmírně důležitým.V jiném oddíle, „Bůh a jeho bytí", Rosenzweig poukazuje na to, že cesta k poznání Boha je náročná a složitá. Ukazuje k němu filosofickou cestu, cestu negativní teologie. Tato „via negationis" je paradoxně ve shodě se samotnou podstatou judaismu. V rámci judaismu je boží jméno nevyslovitelné, boží podstata je skrytá, přičemž negativní teologie tvrdí totéž. Totiž, že Boha můžeme poznat pouze jako nepochopitelné tajemství. Toto pojetí však neznamená agnosticismus, poněvadž jeho myšlenková cesta vede k mystické zkušenosti a u Rosenzweiga vede ke zjevení.8 Při svém rozboru se Blaha opíral o vynikající znalce Rosenzweigovy filosofie - německého myslitele Bernharda Caspera a amerického myslitele Richarda Cohena. Cohen poukázal na to, že Rosenzweig tvoří určitou alternativu k Heideggerovi, Casper klade důraz na jeho míru lidství.

S osobností a filosofickými názory Martina Bubera nás autor seznamuje rozborem jeho základních děl a také prostřednictvím jeho občanských a politických aktivit .Zabývá se dále analýzou některých pasáží z Buberových knih, věnovaných Tóře a poukazuje na to, že vždy je ve hře dialogický princip. Buber mluví o základním slovním spojení „Já - Ty", v tom smyslu, že pouze v tomto vztahu můžeme objevit věčné Ty - Boha, „které vyslovujeme celým srdcem a celou duší a celou bytostí".8

Dílo Emmanuela Levinase rozděluje Blaha na práce čistě filosofické, fenomenologické a ty, které se věnují studiu talmudu. Levinas je dle jeho soudu vedle Adina Steinsalze a Jerome Schottensteina nejoriginálnějším vykladačem talmudu. Téma svobody promýšleli již středověcí židovší myslitelé. Talmud říká: „Všechno je předem dáno, kromě svobodné volby", Pirkei Avot 3, 19. 9). Levinas se staví po bok těchto velkých myslitelů, kteří popírali determinismus. Jsme zodpovědni za své skutky a nikdo nás této odpovědnosti nemůže zbavit.10 Levinas ve svém díle Totalita a nekonečno se snaží ukázat na alternativu filosofie moci, totiž ontologii. Tomuto textu (Totalita a nekonečno) věnuje Blaha značnou pozornost. Ukazuje na to, že člověk může žít buď v totalitě - uzavřenosti, v totalitním systému, který si vytvoří sám pro sebe, nebo se může otevřít transcendenci - Bohu - nekonečnu. Transcendence není negativita. Levinas chápe transcendenci jako Cizince, jako toho Druhého, jako Tvář. Vyčítá evropské filosofii, že se dlouho uzavírala do pojmů, které byly v podstatě totalitní a podrobuje ji kritice ještě radikálněji než Rosenzweig. Ukazuje, že nejde o to totalizovat, ale uznávat rozdílnost v mnohosti. Jako Buber, vidí Levinas styčný bod své filosofie v překročení vlastního stínu, v tom, mít vztah s nějakou skutečností, aniž by tato skutečnost narušovala vlastní identitu. Levinasova filosofie se otevírá světu, čerpá jak z řeckého, tak z hebrejského myšlení a navazuje přitom na díla Kirkegaarda, Rosenzweiga, ale i Bubera.

Blahova publikace Tóra a moderní židovská filosofie jejíž předností je zájem o tuto závažnou tématiku je jistě záslužná již proto, že v našem českém prostředí se vztahem Tóry a moderní filosofie judaismu nikdo dosud nezabýval. Bohužel redakční stránka textu vykazuje dosti nedůsledností, přehlédnutí a chyb. Vyskytují se i chybné přepisy z hebrejštiny, někde není zcela správný překlad či stylizace, místy se projevuje roztříštěnost textu. Do jaké míry bude studie Tóra a moderní židovská filosofie zajímavá i mezioborově je otázkou širší akademické diskuze.

1Julius Guttmann, židovský historik, mluví spíše o filosofii judaismu

2 str.43

3 Gershom Scholem, Kabala, Votobia 2000

4 str.45-46

5 str.78

6 str.126

7 str.90

8 Deut.6

9 str.129

10 Deut, 30,15-19

Jana Doležalová