Jan Sokol

Petr Pokorný a kol.: Hermeneutika jako teorie porozumění. Vyšehrad, Praha 2005, 512 s.

Knihu profesora Petra Pokorného a jeho spolupracovníků, zejména z Evangelické teologické fakulty UK, tvoří tři mírně nesourodé části. První je Pokorného systematický výklad hermeneutiky, sice nakonec zaměřený k hermeneutice biblické, nicméně platný a použitelný i kdekoli jinde. Při zpracování této důkladné vysokoškolské učebnice Pokorný jednak zúročil vlastní dlouholetou práci na interpretaci starověkých textů, jednak ji zde založil na pozoruhodně širokém základu lingvistickém i filosofickém.

Po stručném úvodu následují čtyři hlavní části, totiž systematický přehled moderní lingvistiky s řadou filosofických exkurzů, výklad o textu, čtenáři a tradici, o metodách interpretace a konečně o samotném výkladu. Všechny kapitoly a kapitolky jsou vzorně uspořádané, takže čtenáře vedou k systematickému učení a přemýšlení, a za každou následuje seznam literatury k dalšímu studiu. Tento praktický ohled zkušeného pedagoga si zaslouží zvláštní ocenění. Také autorovo pečlivé rozlišení mezi synchronními a historickými přístupy a soustavný výklad exegetických škol 20. století je v české literatuře - pokud vím - jedinečný. Pokorný nepřehlíží osvědčené autority, náležitou pozornost věnuje Augustinovi, Lutherovi, Schleiermacherovi i Bultmannovi, opírá se však hlavně o Saussura, Gadamera, Ricoeura a Grondina. Příklady přirozeně volí hlavně z biblistiky, která také poskytuje nejbohatší materiál.

Pokud má recenzent vyjádřit i nějakou pochybnost, týkala by se trochu zjednodušující představy jazyka jako „kódu" a řeči jako „kódování" (s. 24), kde by bylo na místě vysvětlit meze této ve věku počítačů dosti chytlavé a nebezpečné metafory. Obecné tvrzení exegetů a teologů poloviny 20. století, že „mýtus sám je dnešnímu člověku cizí" (s. 76), by možná dnes také zasloužilo jistou revizi. Podobně tvrzení, že „překlad sám je text, který zásadně, svou vlastní povahou, není určen k překládání" (s. 154) neodpovídá historické skutečnosti a je možná i dnes příliš kategorické.

Mnohem obtížnější je recenzovat druhou část knihy, tvořenou více méně nezávislými studiemi o velkých epochách a postavách hermeneutiky, překladu a výkladu. Vynikají zde studie R. Dostálové o antickém překládání, L. Karfíkové o patristické exegezi a J. Čapka o Heideggerově filosofické hermeneutice. Třetí část je výběrem exegezí jednotlivých textů, a tedy příkladů k dříve vyložené systematické látce. Šest biblických exegezí se věnuje krátkým perikopám nebo dokonce jednotlivým veršům a má tedy z povahy věci jinou povahu než interpretace folklorní pohádky od H. Šmahelové. Recenzent by zde uvítal aspoň jednu ukázku interpretace méně detailní, k čemuž má nejblíže už klasický text Součkův.

Kniha je vcelku pozoruhodným výsledkem soustavné a soustředěné snahy o vědecky i filosoficky podložené rozumění a výklad obtížných textů. Její cenu ještě zvyšují pečlivě udělané rejstříky a teologové ji jistě využijí. Byla by ale škoda, kdyby kniha unikla pozornosti filosofů, literárních vědců, lingvistů i překladatelů, kteří se zabývají jinými texty, a přesto by zde našli cenné a přitom přístupné poučení.

Jan Sokol