Zuzana Jurková

Barbara Rose Lange: Holy Brotherhood - Romani Music in a Hungarian Pentecostal Church, Oxford University Press 2003

Na počátku 90. let strávila americká etnomuzikoložka B.R.Langeová dva roky v Maďarsku, kde zkoumala křesťanské letniční hnutí, především ty sbory, v nichž jsou podstatně zapojeni Romové. Na rozdíl od situace u nás se podle Langeové v 90. letech Romové zejména v jihozápadním Maďarsku dobře integrovali do již existujících letničních sborů nebo se podíleli spolu s neromy na vzniku nových. Soulad v těchto církevních společenstvích byl výjimkou v jinak poměrně nepřátelských vztazích mezi příslušníky maďarské většiny a největší etnickou menšinou.

Autorka označuje svou práci jako „hudební etnografii" a jak tomuto žánru přísluší, zakládá ji na zevrubném popisu daného prostředí a hudebních aktivit, které se v něm odehrávají. Jejím východiskem je letniční sbor Isten Gyülekezet (obdoba americké denominace Assemblies of God či české Apoštolské církve) v Pésci, vztahy v něm panující, a zejména jeho hudební praxe. Hudební repertoár tohoto sboru totiž dobře odráží jeho složitou identitu: mísí se v něm romské duchovní písně, americké gospely z 19.století a současný (převážně americký) křesťanský pop.

Langeová však jde za pouhý popis skutečnosti, jevy také interpretuje v souladu s Geertzovým tvrzením, že social actions are comments on more than themselves. Po zevrubném popisu dějin pécského letničního sboru (1.kapitola) probírá důkladně instrumentální hudbu zde užívanou (2.a 3. kapitola). Na základě vícevrstevného hudebního repertoáru objasňuje historii letničního hnutí v Maďarsku. Mužské instrumentální soubory, hrající při shromážděních, jsou východiskem exkurzu do hudební minulosti maďarských Romů, a také pomáhají pochopit úlohu vedoucího ve sboru. Zpěv žen při neformálních příležitostech, popisovaný ve 4. a 5. kapitole, umožňuje objasnit jednak genderové vztahy, za druhé pak způsob, jímž členové sboru reflektují své duchovní zážitky: zatímco Romové je mají sklony projevovat prostřednictvím písní, neromové se obvykle vyjadřují poezií. Druhé vrstvě repertoáru IG, anglo-americkým gospelům, a jejich významu pro neromské členy sboru, se Langeová věnuje v 6. kapitole, proměně jejich interpretace v podání různých skupin - misionáři, Maďary a Romy, v kapitole 7. V závěru srovnává dynamiku hudebních změn v pécském letničním sboru s dynamikou změn ve společnosti.

Mimochodem, jako mnoho dobrodružných příběhů, má i tento pokračování: autorka podnikla s desetiletým odstupem tzv. následný výzkum, o němž referovala na konferenci „Romská hudba na přelomu tisíciletí" v květnu 2003 v Praze. Její příspěvek je publikován ve stejnojmenném konferenčním sborníku (2003).

Při četbě knihy B.R.Langeové se mi ovšem stále nalehavěji vnucovala běžná otázka, kladená etnologům vůbec a etnomuzikologům obzvlášť často: „Myslíš, že to někdy můžeš pochopit?". Etnologové obvykle odpovídají, že při dostatečně dlouhé terénní práci (běžně se mluví aspoň o půl roce) ano, jakkoli mají nedostatečné a často zavádějící výchozí znalosti, jiné kulturní zázemí i hodnoty i jinou barvu kůže. Nevím jestli náboženství - nebo přesněji víra/nevíra v objektivní existenci mimosmyslové skutečnosti (Langeová na několika místech deklaruje, že je nevěřící) - není tou nepřekonatelnou hranicí, z jejíž jedné strany nelze zkoumat druhé území. Nejde mi ani tak o některé více či méně zavádějící formulace (tvrdí-li kupříkladu, že letniční denominace jsou specifické tím, že believe in specific manifestation of God in the form of the Holy Spirit, s.15, je zřejmé, že nejenže nerozlišuje jemnější odstíny mezi letničními a charismatickými denominacemi, ale tápe vůbec v křesťanské věrouce). Jde mi spíš o to, že má-li být vědecká výpověď verifikovatelná, musí vědec skutečnost interpretovat přinejmenším podle svého názoru objektivně. A pak kupříkladu napíše, že projevy Ducha svatého jsou jakési neurofyziologické reakce. Je to ale verifikovatelné tvrzení?

Zuzana Jurková