Marek Řezanka

Melanie Morisse-Schilbach: Diplomatie und Europäische Aussenpolitik, Europäisierungseffekte im Kontext von Intergouvernementalismus am Beispiel von Frankreich und Grossbritannien. Nomos, Baden-Baden 2006, 204 s.

Recenzovaná publikace je věnována otázkám společné evropské zahraniční politiky. Společnou evropskou obrannou a zahraniční politiku autorka vnímá ve dvou rovinách - jako režim, kde stát je hlavním aktérem (racionalistické pojetí), nebo jako normu (konstruktivistické pojetí; s. 37). Otázkou je, v jaké rovině lze společnou obrannou a zahraniční politiku pojímat. Zda v rámci EU, kde nejsou zastoupeny například Švýcarsko a většina zemí Balkánu či Ukrajina? Nebo v rámci NATO, kde je i Turecko? Autorka se specializovala na dvě konkrétní evropské mocnosti - Francii a Velkou Británii. Časté jsou ovšem rovněž zmínky o Německu. Oba tyto státy prošly, tak jako konečně celý integrační proces EU, významnými proměnami. Autorčin text by bylo možno doplnit o postřeh, že bývalý spolkový kancléř SRN Gerhard Schröder, stejně jako i nyní kancléřka Angela Merkelová, usilují o co největší míru integrace, jaká je jen dosažitelná. Ztrácejí však spojence v podobě Francie (obava z islámského Turecka, nacionalistické vášně) a je otázkou, zda ho najdou v nástupci Anthonyho Blaira, Gordonu Brownovi.

Předkládaná publikace se zabývá hypotézou, zda je něco jako jednotná evropská zahraniční politika vůbec realizovatelné, a tuto hypotézu se autorka snaží potvrdit či vyvrátit prostřednictvím srovnání zahraničních politik Francie a Velké Británie. Uvědomuje si, že obě tyto evropské mocnosti se vyznačují podobným liberálnědemokratickým systémem, hrají podobnou roli v OECD i v NATO, obě země jsou vysoce industrializované a jsou zároveň i velmocemi jadernými. Současně správně poukazuje na fakt, že obě tyto země byly dlouhou dobu největšími koloniálními mocnostmi (s. 57). V čem se obě země liší, nejsou vnější cíle obou států, ale jejich vnitřní struktura, společnost a její problémy. Autorka však více než na tyto problémy zaměřila pozornost na modelové příklady zahraniční politiky Francie a Velké Británie, a to ještě v omezeném časovém kontextu. Jako faktory zkoumání si vytyčila organizaci (prostředí, v němž se diplomaté pohybují, normy, vztahy, pevná organizační struktura), komunikaci (formování postoje vlády toho kterého státu, zaštítění se „národními zájmy", interakce mezi jednotlivými státy) a kulturu (formování diplomatů jako sociální skupiny „sui generis"; s. 63). Německo patří spolu s USA k největším a nejvyspělejším ekonomickým mocnostem současnosti. Zároveň však stojí před sociálními problémy spojenými s vylidňováním východního Německa, kde po zrušení mnoha průmyslových podniků ubyly pracovní příležitosti. Na tyto skutečnosti sice autorka ve svém textu naráží, možná by je však mohla ještě více rozebrat co do příčin, následků a souvislostí.

Autorka se v případě Velké Británie zaměřuje především na období premiérství M. Thatcherové, jejíž vládní období charakterizuje z pohledu ovlivňování evropské zahraniční politiky jako významné, „koncept společné evropské zahraniční politiky" se stal důležitým nástrojem při naplňování národních cílů Velké Británie (s. 136). Ačkoli politika T. Blaira se od politiky M. Thatcherové v mnoha ohledech diametrálně lišila, zaměření na „národní zájmy" v zahraniční politice bylo i zde patrné. Má-li být EU silným hráčem na mezinárodněpolitickém poli, je zapotřebí se zamyslit i nad sociální integritou zemí EU. Tyto úvahy mi v recenzovaném příspěvku poněkud chybí. Úpadek modelu „sociálního státu" pociťují i jeho hlavní představitelé. Nacionalismus a nesnášenlivost vůči cizincům roste i v zemích, jako je Švédsko, Dánsko a Nizozemí, kde se navíc k moci dostávají často silně nacionalisticky zaměřené vlády, v případě Belgie i se separatistickými tendencemi. Tento fenomén však není typický pouze v západní Evropě. V poslední době můžeme tento jev pozorovat i v České republice, v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku a v dalších zemích střední a východní Evropy.

Při pohledu na diplomacii každého státu jako na jakýsi stát ve státě, kde diplomaté představují sociální skupinu „sui generis" (s. 51), je jasné, že koncept společné zahraniční politiky bude jen těžko realizovatelný. Kromě jistých tlaků plynoucích z nedůvěry „Východu" k „Západu" a naopak (jež zdůraznil a podtrhl konflikt v Iráku, kdy došlo k nálepkování Evropy na „novou" a „starou"), čelí Evropa nejdůležitější otázce - v jaké podobě bude existovat a jakou roli bude na mezinárodněpolitickém poli do budoucna hrát. Jakou roli bude Evropa na poli mezinárodní politiky hrát, je vlastně již mnohokrát řešená otázka vztahu Ruska a Evropy, nově pak Číny a Evropy. Je škoda, že tuto otázku autorka neřeší, i když je pravda, že to by bylo téma na samostatnou analýzu. Čínská ekonomika je již silně propojena s ekonomikou Spojených států, s jejichž ekonomikou zase úzce souvisí ekonomika evropská. Můžeme pozorovat masovou produkci zboží, kde hlavními rysy jsou levná pracovní síla bez sociálních výhod a do jisté míry rezignace na kvalitu zboží (hlavním cílem je kvantita). Čínská zahraniční politika je velmi efektivní. Jednak jsou v popředí jejích zájmů asijské trhy, hlavně v Indočíně (Laos, Vietnam, Kambodža, Thajsko), své zájmy má ale i v Evropě, usiluje o ruskou surovinovou základnu a využívá slábnutí vlivu USA v zemích Střední a Jižní Ameriky. Orientuje se zde na země disponující nerostným bohatstvím, hlavně ropou - např. Venezuela, na země strategické pro obchod - např. Panama a na země strategické svou polohou - např. Kuba. V centru čínského zájmu jsou i nerostné zdroje v afrických zemích, kde se svůj vliv Čína snažila uplatnit již v sedmdesátých letech 20. století (např. v Tanzanii), ale tyto projekty tehdy končily neúspěšně.

Jaká je však současná situace v procesu sjednocující se Evropy? Evropské unii se doposud nepodařilo začlenit všechny balkánské země. Situace v Kosovu je více než kritická (uznání druhého albánského státu, třebaže jen menšinou členské základy OSN, znamená do budoucna další nároky Albánců na území), přijetí Ukrajiny je spíš hypotézou než čímkoli jiným a začlenění Turecka vypadá v současnosti jako naprostá utopie, třebaže turecká společnost vysílá ve volbách signál, že se radikalizace své země obává a s reformami přibližujícími Turecko západoevropským zemím souhlasí. Přitom všechny zmíněné země jsou z hlediska geopolitiky klíčové. O vliv na Ukrajině svádějí na dálku boj hlavní velmoci, země má vážné sociální problémy, rozdíly mezi východem a západem jsou propastné, a přitom kromě geopolitického významu má Ukrajina i zdroje nerostného bohatství. Do zvláštní situace se dostává Polsko, jež má určité mocenské ambice a tradičně se vymezuje vůči svým sousedům (na něž má špatné vzpomínky ještě z doby trojího dělení Polska) - Německu a Rusku. Jako strategického spojence volí USA, vyznačuje se však také značnými sociálními a ekonomickými problémy a stabilita polské vlády není nijak valná.

S jakými bezpečnostními riziky tedy musí Evropa počítat? Při nejpesimističtější variantě vývoje, totiž, že dojde ke konfliktu na Ukrajině, že bude do válečného konfliktu zataženo Turecko a že doutnající Balkán se ještě nestačí plně integrovat do EU (včetně Srbska a hlavně problematického Kosova), hrozí, že projekt Unie bude (dočasně) rozbit. Nevznikne žádná evropská ústava, jednotná evropská bezpečnostní a zahraniční politika nebude ani na papíře a v celé Evropě (bez ohledu na světové strany) mohou propuknout mohutné sociální bouře, jež měly zatím svou předzvěst pouze ve Francii. Optimističtějším scénářem je, že v nejbližší době dojde alespoň k nejnutnějšímu rozšíření Unie, a to o balkánské země. Srbsko stojí před další eskalací konfliktu. Významným krokem by bylo přijetí Albánie i Srbska do EU, neboť obě země jsou v dnešní době asi nejrizikovějšími strategickými regiony na Balkáně. Evropská unie by svým rozšířením na západní Balkán konečně stabilizovala důležitou geopolitickou oblast a posílila svůj vliv. Nejdůležitější ale bude, zda se podaří řešit vnitřní sociální problémy a nenechat je dojít do stadia otevřených násilných konfliktů. To ale znamená překonat rozpory mezi jednotlivými členy Unie, což je v současnosti cíl ještě dost vzdálený.

V teoretické rovině pak je zřejmé, že v Evropě stále dominuje pojem národní stát, jenž v evropské integraci i v současnosti hraje významnou a podstatnou roli a ovlivňuje evropskou diplomacii i bezpečnostní politiku, a ty s ním pak stojí a padají (s. 180). Autorka rozhodně není odpůrkyní jednotné Evropy, ani její zahraniční a obranné politiky. Vcelku realisticky si však uvědomuje bariéry, na něž koncept jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky EU naráží, pojmenovává je, do jisté míry je analyzuje a výsledkem tohoto rozboru je určitý skeptický pohled na vznik takové politiky. Zjednodušeně se dá shrnout, že dokud se v Evropě budou prosazovat jednotlivé nacionalistické tendence, které si jsou velmi podobné v projevech a znemožňují spolupráci jednotlivých států, nebude Evropa ostatním světovým velmocem vážným konkurentem.

Text recenzované knihy je vhodným doplňkem k diskusi o podobě a dalším směřování EU na akademické půdě a motivuje k hledání dalších faktorů formujících něco, co lze v čistě teoretickém modelu označit jako společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Je zřejmé, že zkoumání jakékoli zahraniční politiky se neobejde bez komplexního přístupu. Tak jako jsou dnes již velmi úzce provázány ekonomiky nejen jednotlivých velmocí, ale vlastně všech států světa, jsou provázány i koncepty jejich zahraniční politiky. Zatímco unitární státy a federace mají často vnitřní problémy s udržením své integrity, EU, jež stále hledá svou podobu, má problém přesně opačný: najít společnou identitu, rozhodnout se, zda a do jaké míry je proces integrace možný a na jakém základě ho uskutečnit. Při hledání odpovědí na takovéto otázky se předkládaný text nabízí jako jeden z mnoha užitečných materiálů.

Autorka přistupovala k danému tématu velmi precizně - jen seznam použité literatury, rozdělený na dokumenty, primární a sekundární literaturu, čítá dvaadvacet stran a mezi primárními prameny nechybí jména jako A. Juppé, F. Mitterrand, D. Owen či M. Thatcherová, v sekundárních pramenech autoři jako P. Bourdieu, E. Cohen či W. Wallace. Je jen trochu škoda, že se možná až příliš zaměřuje na politiku Británie a Francie a přehlíží některé pro evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku důležité souvislosti (mezi francouzskými politiky v seznamu literatury by například neměl chybět V. G. d´Estaigne a v textu pak srovnání a vývoj myšlení tvůrců francouzské zahraniční politiky). Melanie Morisse-Schilbach si správně všímá, že ústředním zájmem francouzské zahraniční politiky byl (a stále je, i když tento zájem už není tak markantní) Blízký východ (s. 104). Tato oblast je přitom tradičně (opět z hlediska geopolitiky) přitažlivá pro všechny světové velmoci.

Marek Řezanka