Blanka Soukupová

Jubilejní svazek sborníku pracovníků vrcholné české etnologické historické instituce - Ústavu etnologie Filosofické fakulty University Karlovy v Praze - je jistě především příležitostí k zamyšlení nad otázkou Kam kráčíš, etnografie (nebo etnologie)?

Aniž by to zpravidla bylo jejich prvotním záměrem, etnografové a etnologové z jednoho z nejprestižnějších pracovišť našeho oboru spolu se svými kolegy - externisty poskytli dostatečný materiál k zvážení hlavních vývojových tendencí, které se v české etnografii a etnologii buď prosadily, nebo by měly zvítězit.

Za vůbec nejzávažnější pokládám reflexi problému proudění stále existujících a inspirativních sociálních věd, konkrétně na kritickém zhodnocení některých problematických tezí výstupu Kam směřují sociální vědy Wallersteinovy skupiny, zvláště redukci etnologie na čistý popis (František Vrhel, lingvista, etnolog a překladatel). Vedle Vrhelových poznámek k otázce "svérázu" sociálních věd náleží k metodologickým příspěvkům rovněž esej Nezávislé myšlení, věda a civilizace od Leopolda Pospíšila, odborníka na antropologii práva, který detailně prozkoumal čtyři odlišné terény. Pospíšil v ní obhajuje solidní terénní výzkum se znalostí příslušného jazyka a zavrhuje postmodernistickou školu Clifforda Geertze. Zároveň podtrhuje princip nezávislosti a originality ve vědě ("ismy přicházejí a odcházejí"). K těmto dvěma pracím náleží i zamyšlení etnomuzikoložky Zuzany Jurkové, která zvažuje moderní výchozí pozici etnomuzikologa v terénu a dává "praktický návod", jak metodologicky při zkoumání hudebního folkloru postupovat. Neméně metodologicky zajímavý příspěvek je i článek dvou pedagogů Ústavu etnologie FFUK v Praze - Jana Pargače a Miloše Tomandla, představujících výzkum vztahu "přímých aktérů" k "žitému prostoru" v České republice. Emický přístup, dnes populární nejen v etnologii, autoři uplatňují ve vyhodnocení materiálu získaného metodou plošného dotazníkového šetření. Jejich informátory se stala specifická skupina obyvatelstva - stálí dopisovatelé Národopisné společnosti. Právě u těchto lidí na střední a jižní Moravě a také v jižních Čechách zjistili autoři živé vědomí příslušnosti k etnografickým regionům, zatímco v Čechách je tato vazba v pozadí. Vzhledem k trendům, které se prosazují v Evropě, lze očekávat, že právě takovéto výzkumy projevů poměru regionálního a lokálního vědomí budou jedním z nosných témat našeho oboru. Další mimořádně progresivní specializace - výzkum města - je ve sborníku zastoupena sociokulturním zamyšlením nad polským městem ve filosofii a praxi poválečného režimu. Teze profesora Leszeka Dziegiela, ředitele Ústavu etnologie UJ v Krakově, lze přitom použít - i když ne zcela mechanicky - i na český materiál.

Druhý tematický okruh svazku - totiž odborná reflexe našich dějin oboru - je zastoupen - zcela výmluvně - pouze jedním článkem hispanisty a historika oboru Oldřicha Kašpara. Jeho předběžný projekt vysokoškolské učebnice Dějiny české etnografie, stavící na odmítnutí ahistorické teze Antonína Robka o počátcích tzv. vědecké etnografie na konci 18. a na počátku 19. století, však - vzhledem k neutěšenému počtu dílčích studií - mají sice imponující rozsah (od antických autorů až po počátky "národního obrození" - termín národní hnutí se do této koncepce neprosadil), logickou periodizaci i koncepční rozvržení jednotlivých kapitol, přesto je však bude nutně provázet povzdech. Kdy se dočkáme kritického zhodnocení dalších období (tedy nejen nejživějších poválečných marxistických period, které budou - zařazeny do evropského kontextu - zcela jistě vykazovat i řadu kladů)?

Třetí blok námětem různorodých příspěvků vychází z konkrétních výzkumů, které lze rozčlenit do několika tematických celků (za dělící hledisko by mohli ovšem vzít také domácí a zahraniční terén). Religionista Pavel Benda poskytuje vysvětlení jednoho ze základních stavebních kamenů čínské filosofie - starověkého čínského učení o dialektice jin-jang - a jeho indické obdoby - teorie gun. Vítězslav Štajnochr se kriticky zabývá vybranými domácími a zahraničními interpretacemi řeckých filosofů z mytologického pohledu, zatímco folkloristka Hana Popelová hledá styčné plochy mezi staroegyptskou a sumerskou-akkadskou literaturou a slovesným folklorem (lidovou slovesností).

Mimoevropský terén přibližuje Zdeněk Salzmann, emeritní profesor antropologie University of Massachusetts v Amherstu, specialista na lingvistickou antropologii, zabývající se některými problémy souvisejícími s tematikou "indiánů" (samotné označení, generalizování jednotlivých kultur, nakládání s časem při výkladu), speciálně pak procesem akulturace indiánů Velkých plání i přežívajícími tradičními kulturními kulturními hodnotami, často transformovanými do laika šokujících projevů. Mladá mongolistka Jitka Stanja pak shrnuje poznatky ze svého terénního výzkumu pohřebních obřadů kočovných mongolských pastevců, obřadů představujících spojení prvků šamanismu s tibetským buddhismem.

Evropská minulost ožívá v kultivovaném textu Ludmily Sochorové, specialistky na oblast duchovní kultury a divadlo v českém národním hnutí, věnovaném výčtu, popisu a funkci významných evropských aristokratických salonů, předchůdců měšťanských salonů v 18. století. Česká etnografie je zastoupena v záslužném článku Lubomíra Procházky, předního znalce lidové architektury, hodnotícího na vzorku díla reprezentativně vybraných osobností národopisnou dokumentaci (kresbu) lidové architektury od 80. let 19. století až do současnosti. Irena Štěpánová, odbornice v oblasti lidového oděvu, lidového umění a dějin oboru, pak analyzuje projevy a postavení českého svérázu na konci 19. století.

Vraťme se však k úvodní otázce. Sborník studií a statí, vzorně připravený vědeckým redaktorem Milošem Tomandlem, jenž doplnil texty se sjednoceným poznámkovým aparátem charakteristikami odborné a vědecké práce jejich autorů (uvítali bychom i profilující knižní tituly), dovoluje hodnotit stav katedrové etnografie a etnologie těmito charakteristikami: 1. přibývá studií metodologické povahy, což je dost možná reflexe nejednoznačnosti definic oboru, 2. etnografie a etnologie se pomalu "otevírá světu"; jak navazováním spolupráce se zahraničními odborníky, tak jistým nárůstem textů z nečeského terénu, 3. obor již nevyznačují státní plány vědeckého výzkumu, ale individualizace zájmů (já osobně však odklon od týmové spolupráce, kterou chápu jako symbol moderní vědecké práce, pokládám za handicap).

Blanka Soukupová