Blanka Soukupová

Židé a Morava, Sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska 13. listopadu 2002. Ed. Petr Pálka. Muzeum Kroměřížska, Kroměříž 2003.

Téma židovství, před rokem 1989 tabuizované, patří v současnosti k široce a na nejrůznějších místech a stupních odbornosti prezentovaným. Přestože je židovská látka významně na odborné úrovni rozhojňována, zpracovávána a představována především Židovským muzeem v Praze, třetím nejstarším středoevropským židovským muzeem, spravovaným Federací židovských náboženských obcí, výraznou pozici si během posledního desetiletí mezi znalci židovské problematiky vydobylo i regionální Muzeum Kroměřížska, spolupracující s občanským sdružením Judaica Holešov. V roce 2002 Petr Pálka uspořádal již devátý ročník Konference Židé a Morava, z níž byl vydán elegantně upravený sborník 22 příspěvků s obálkou, která zachycuje tumbu nejvýznamnějšího holešovského rabína Šacha.

Příspěvky seřazené chronologicky, od nejstaršího k nejmladšímu období, vypovídají o tom, že židovský námět se dnes nespojuje pouze se šoa, a také o tom, jaké prameny lze pro poznání moravských Židů využít (lánové rejstříky z druhé poloviny 17. století, přiznávací listy k domovní dani, pozemkové knihy, gruntovní knihy, domovské seznamy, domovské listy, pozůstalosti, sčítání lidu, školní katalogy, spisy stavebních archivů, matriky, fondy okresních úřadů, adresáře, mapy a plány, náhrobky židovských hřbitovů, Terezínskou pamětní knihu, judaistickou literaturu, dobovou beletrii, tisk, lidskou paměť atd. atd.). Pestrosti pramenné základny poznání odpovídá i volba metod a technik, mezi nimiž se prosazují také metody antropologické. Ze sborníku vyplývá i to, že židovská látka je předmětem interdisciplinárního bádání (archivářů, hebraistů, historiků, demografů, literárních vědců atd.), k němuž se užitečným způsobem mohou přidat také zájemci o židovskou historii z neodborné veřejnosti.

Prvním velkým tématem sborníku byl pokus o rekonstrukci židovských komunit ve vybraných městech na základě archivního materiálu. Pavel Kocman stručně referoval o neznámém pramenu - přiznávacích listech k domovní dani z roku 1667, aby posléze na základě tohoto neúplně dochovaného pramene, komparovaného s lánskými rejstříky, zjistil počty židovských domů na Moravě (nejvíce jich zaznamenal v Mikulově, kam se uchýlili Židé vyhnaní z Vídně, v Uherském Brodu a v Prostějově), právě tak jako židovská jména jejich majitelů, nikoliv však, vzhledem k charakteru pramene, povolání moravských Židů. Marie Dokoupilová představila výsledky studia migrací Židů do Prostějova v 16. a 17. století z archivní pozůstalosti prostějovského muzejníka a kronikáře Jana Kuehndela, jemuž věnovala úvodní "medailonek". Obsahově Kocmanův i Kuehndelův výzkum spadaly do vědeckého projektu Austria Judaica, respektive do jeho české odnože Bohemia, Moravia et Silesia Judaica, odstartované v roce 1999 s cílem zmapovat život Židů v období raného novověku. Dlouhodobý projekt, zajišťovaný sedmi českými archiváři, počítá s vydáváním edic pramenů v elektronické i tištěné formě. Jeho koordinátorkou se stala Marie Buňatová, vedoucím znalec moravské židovské problematiky Helmut Teufel. Nitranskou židovskou komunitu, pro níž se Morava stala od 18. století jakýmsi rezervoárem, charakterizoval z pohledu demografického, národnostního složení, ekonomických východisek a mobility na základě sčítání lidu (1919, 1930) Martin Zetocha. Také nitranští Židé, převážně úspěšní obchodníci, proklamovali za první republiky především slovenství. Modernizace zasáhla i stále ceněnou instituci rodiny, zpravidla s jedním dítětem, která se mohla rozejít i nábožensky. Na základě příkladného studia různorodého archivního materiálu sestavila Eva Grunová dějiny Židů v Moravském Krumlově od poloviny 15. století až do roku 1997, kdy zemřela jediná paní, jež přežila šoa. Data o životě, především ekonomických aktivitách Židů v industriální éře ve Frýdlantu nad Ostravicí přinesl Jaromír Polášek.

Druhá skupina referentů se zabývala demografickými charakteristikami moravských Židů. Ludmila Nesládková sledovala, po zasvěceném stručném vstupu o vzniku genderových výzkumů, o podstatě genderu, pramenné základně těchto studií, židovské ženy v Moravské Ostravě na přelomu 19. a 20. století, kdy do města dospěl druhý proud přistěhovalců s výrazným podílem převážně ortodoxních Židů z Haliče. Mikrosonda učiněná na základě sčítání obyvatelstva v roce 1900 ukázala především - přes postupující tendenci asimilovat se k většinovému obyvatelstvu - přetrvávající silnou vazbu ženy na rodinu, projevující se i v její nízké ekonomické aktivitě, orientované převážně na maloobchod. Přesto se i dívky začaly vzdělávat. Stejnému městu, centru industrializovaného regionu, ovšem v komparaci se statutárním městem Opava, i období se věnovala Andrea Pokludová zabývající se vznikem vzdělaných vrstev v závislosti na funkcích obou měst. Jak v Opavě, tak v Moravské Ostravě, v níž se tato skupina zformovala opožděně, v závislosti na státní správě, se na tamější advokacii a medicíně výrazně podíleli Židé, vyšším podílem než by korespondovalo s jejich procentem mezi populací obou měst. Podle mě mohla být jedna z hlavních příčin tohoto rozšířeného jevu ve vyšším sociálním cítění Židů.

Třetím námětem se stal život a aktivity významných židovských osobností spjatých s Moravou. Jiří Richter se zaměřil na rabína Šacha (Šabtaj ben Meir ha Kohen), autora komentáře k Šulchan aruchu, kodifikujícímu zvyky sefardských Židů, vzdělance, který po pogromu ve Vilnu (1655) zakotvil posléze v Holešově. Dále zkoumal nápis na čelní kamenné desce Šachovy tumby. Radoslav Daněk sledoval vznik a postavení stavebních firem se židovským majitelem v Moravské Ostravě před první světovou válkou, v období zvýznamnění stavebnictví jako průmyslového odvětví. Na základě adresářů a živnostenských rejstříků dospěl k závěru o vysoké erudovanosti židovských architektů a inženýrů, kteří se podíleli na nové výstavbě města více než jednou třetinou. Jaroslav Bránský se rozepsal o intelektuální sionisticky přesvědčené rodině Kwasník-Rabinowiczově, jejíž zakladatel působil v letech 1906 - 1919 jako kantor v Boskovicích. Jeho syn Oskar K. Rabinowicz inicioval Society for the History of Czechoslovak Jews a spolueditoval první díl The Jews of Czechoslovakia (1968). Malý medailon Josefa Szurana, badatele o světle, žijícího od poloviny 20. let 20. století v Holešově, sestavil Cyril Měsíc. Smíšené křesťansko-židovské manželství Heleny a Emila Lvových z Kroměříže bylo výjimečné rozsáhlou pomocí známým i neznámým židovským vězňům v koncentračních táborech, kam manželé vypravili v letech 1942 - 1944 194 balíky s potravinami. Jejich aktivitu Petr Pálka rekonstruoval na základě vzpomínek Heleny Lvové, uschovávaných stvrzenek na balíky a pošty z koncentračních táborů.

Čtvrtá série referátů sledovala židovské umění na příkladu pohřebního náhrobku

(Jaroslav Klenovský), který se od poloviny 19. století přizpůsoboval většinovému

křesťanskému náhrobku. Charakteristiku náhrobků Klenovský doplnil cenným soupisem

moravských a slezských výtvarníků a architektů. Stejné téma - na příkladu Moravského

Krumlova - rozvíjela Eva Grunová. Literárně-historické pojednání Milady Pískové se

zabývá - bez přímé návaznosti na moravskou problematiku - charakteristikou moderních

sportovních reportáží Oty Pavla z šedesátých let 20. století.

Židovskou mentalitu přiblížil dvěma dokumenty - obřadem chalica, který obcházel levirátní manželství (konkrétně dokument z roku 1833 v Ivančicích), a hebrejsko-německou učebnicí Dušan Riegl.

Posledních šest příspěvků se zabývalo antisemitismem ve 20. století. Hana Šústková ve svém příspěvku relativizovala názor, že zobrazení Židů v díle ostravského herce, publicisty a spisovatele Františka Sokola-Tůmy (1855 - 1925) představovalo typický výron antisemitismu. Bez detailní analýzy tvorby Sokola-Tůmy a znalosti dobového antisemitismu se však dostala na velmi tenký led, a dokonce vzbudila dojem, že lze autorovy protižidovské stereotypy (stereotyp Žida - kořalečníka) vyložit takřka neutrálně. Ladislav Soldán přiblížil zajímavě antisemitismus P. Karla Dostála-Lutinova (1871 - 1921), představitele Katolické moderny. Václav Bednář sledoval funkci antisemitismu ve volební kampani T. G. Masaryka ve "valašském" okresu roku 1907. Daniel Herman citoval ukázky z brněnského antisemitského časopisu Brněnský drak (1886 - 1905), jehož obsah by ovšem stál za hlubší kvantitativní i kvalitativní analýzu, která by ukázala hlavní protižidovské stereotypy periodika, jejich případnou proměnu a zvláštnosti oproti jiným protižidovsky píšícím periodikům. Dnešní antisemitismus na severní Moravě, kde dochází k 7 - 32 excesům za rok, charakterizoval politologický článek Zdeňka Zbořila. "Novost" tohoto antisemitismu spočívá po mém soudu jen ve způsobech jeho šíření (hudební skupiny, internet) a v inovaci stereotypu prohnaného Žida, který získal agresivní podobu v popírání holocaustu (autor se věnoval především brožuře Rudolfa Seidla). Druhá zmíněná brožura Johannese Rothkranze přináší industriální stereotyp Žida - šedé eminence světových dějin, v aktualizaci Žida usilujícího o světovládu prostřednictvím Evropské unie. Nejzávažnější informaci představuje zřejmě přiblížení cílů pronacistické organizace Rytíři slunečního kruhu. Neméně závažný referát Václava Nekvapila, Zbořilova žáka, se pokusil o pochopení příčin současné okrajovosti antisemitismu (demokratická tradice první republiky, cizost poválečného sovětského antisemitismu, nízké procento Židů mezi českou populací, nenáboženskost české společnosti). Dále analyzoval základní antisemitské teze extrémistické pravice a upozornil i na levicový antisemitismus, přičemž levici i pravici spojuje antisionismus. V závěru se Nekvapil zaměřil na nejvýznamnější antisemitské instituce a projevy po roce 1989 (týdeník Republika, týdeník Politika /později Dnešek/, neonacistická Vlastenecká fronta, prodej antisemitských děl, zhanobení židovských hřbitovů).

V dalším svazku sborníku Židé a Morava dostal tedy čtenář dílo přinášející nové poznatky o židovské populaci a kultuře na Moravě, ale i náměty k obecnějšímu zamyšlení nad příčinami společenské intolerance k jinakosti.

Blanka Soukupová