Zdeněk R. Nešpor

Na sklonku léta nás navždy opustil jeden z nejvýznamnějších českých sociologů všech dob Milan Petrusek. Odešel sice nemocen, ale v plné práci: v týdnu před jeho smrtí jsme společně pracovali na souhrnných Dějinách české sociologie, Milan psal lektorský posudek na čtyřicet let opožděné vydání knihy Jiřiny Šiklové o levicových studentských hnutích konce šedesátých let. Byl to jeho asi poslední text, ještě před tím však stačil popřát Ivo Možnému k osmdesátinám, sociologicky zhodnotit dílo Václava Havla, T. G. Masaryka i teoretickou stránku současné české sociologie...

Milan vystudoval filosofii a historii na brněnské filosofické fakultě (1959), začal učit na (tehdy) gottwaldovském pedagogickém institutu, kde se seznámil jak se Zdeňkem Strmiskou, který po roce 1968 odešel do pařížského exilu, tak s Antonínem Vaňkem, který se měl stát hlavním „normalizátorem" české sociologie v sedmdesátých a osmdesátých letech - a v tomto kontextu nikoli přinejmenším Milanovým přímým „odstranitelem". Ve Zlíně jej (spolu se Strmiskou) našel Pavel Machonin, který mu nabídl práci v Ústavu marxismu-leninismu pro vysoké školy UK („Machonin-Werk"), kde Milan obhájil kandidátskou práci (1966; knižně jako Sociometrie, 1969), a především se výrazně podílel na přípravě a analýze slavného stratifikačního výzkumu (Československá společnost, 1969). Vzal si na starost nejen jednu z nejproblematičtějších kapitol o sociálních kontaktech a preferencích, v níž se musel potýkat se zásadním nedostatkem dat, ale rovněž se mu podařilo celý výzkum, mnohdy velice disparátní a teoreticky či metodologicky problematický, souborně interpretovat (Sociologický časopis 1969, znovu 1990). Kvantitativní a vlastně jakoukoli empirickou sociologii nicméně záhy opustil, aby se mohl věnovat tomu, co jej přitahovalo daleko víc - výuce teoretické sociologie.

V roce 1967 Milan Petrusek přešel na nedávno založenou katedru sociologie pražské filosofické fakulty, kde se potkal s jinými v podstatě amatérskými, ale o to přemýšlivějšími obnovovateli oboru: Bedřichem Baumannem, Jitkou Havlovou, Jaroslavem Kaprem, Jiřím Sedláčkem, Jiřinou Šiklovou, Eduardem Urbánkem a koneckonců i s tehdy ještě přemýšlivým Martinem Marušiakem - většině z nich zůstal nejen kolegou, ale i celoživotním přítelem. Společné jim bylo jak to, že se pokoušeli sociologii porozumět „za pochodu", aniž se přitom bránili široké recepci aktuálních západních směrů, tak i to, že svým přesvědčením zůstali reformními marxisty, kteří usilovali o zlidštění a lepší fungování reálněsocialistického režimu. Zatímco první se mnohým z nich, především právě Milanovi, povedlo dokonale, za druhé byli většinou perzekvováni vyškrtnutím nebo i vyloučením ze strany a posléze také nuceným odchodem z fakulty.

V případě Milana Petruska (a Jitky Havlové) k tomu došlo v roce 1980, poté co se „vlády" nad obnovenou katedrou sociologie, tehdy už „marxisticko-leninské", chopil Antonín Vaněk. Stačil sice spolupřipravit vydání Malého sociologického slovníku (1970), třebaže jeho editoři již nesměli být uvedeni (kromě Petruska jimi byli J. L. Fischer a Zdeněk Strmiska), a ještě před svým odchodem dobově vynikající skripta Úvod do studia sociologie (1978), jejich druhý díl však už musel vyjít jen jako interní tisk Vítkovických železáren (1986). Milan, kterého v té době začalo zlobit srdce, se uchytil v knihovním středisku filosofické fakulty (1980-87) a v akademickém Ústavu pro filosofii a sociologii (1988-90), byl zbaven svého učitelského poslání, ale přesto nepřestal vědecky pracovat a neformálně působit na skutečné zájemce o obor.

Prostřednictvím Sociologického obzoru, patrně jediného samizdatového sociologického časopisu světa, který psal a vydával s Josefem Alanem (1987-89), publikoval pregnantní črty o československé společnosti i soudobé světové sociologii, jejímž se stal nepochybně největším znalcem. Svědectvím o tom je s dokonalou akribií psaná Teorie a metoda v moderní sociologii (1993), zásadní podíl na Velkém sociologickém slovníku (1996), a především Milanova nejmilejší kniha, samizdatová Alternativa (1986, oficiálně jako Alternativní sociologie, 1992). Odmítl v ní oficiózní i služebné postavení sociologie, ať už ve prospěch jakéhokoli režimu, a zdůraznil její kritickou a humanistickou funkci, stejně jako nezbytný multiparadigmatický charakter. Tato vize se nicméně po roce 1989 nestala pro českou sociologii určující, stejně jako brzy zanikl obnovený S-obzor (1992-95): do české sociologie sice pronikly postmoderní přístupy, které Milan zpočátku v opozici vůči tehdejší oficiální sociologii sám vehementně prosazoval (později k nim už byl zdrženlivější), přes jeho veškerou snahu však nevyužila možnosti stát se skutečnou alternativou a vydala se spíš cestou „kopírování Západu".

S „alternativou" úzce souvisely dvě tendence charakteristické pro Milanovo uvažování osmdesátých a pozdějších let. Jednak kritické zhodnocení a docenění sociologického díla T. G. Masaryka, plně se projevující v jeho ruském výboru Filosofija - sociologija - politika (2003, společně s N. P. Narbutem), a za druhé s tím související reflexe umění, především literatury jako zdroje sociologického poznání (texty ze Sociologického sborníku, resp. Sociologie a literatura z roku 1990 a výbor Sociologie, literatura a politika, 1996). Vedle didaktického charakteru svých starších prací tak mistrně zvládl esejistickou zkratku, s jejíž pomocí neméně pregnantně glosoval soudobou společnost - po listopadovém převratu i v řadě novinových článků a koneckonců také v jednom ze svých posledních děl, úvahové a mírně moralizující Společnosti naší doby (2011), napsané s Janem Balonem.

Pád komunistického režimu Milanovi přinesl oprávněné zhodnocení jeho díla: docenturu (1990) a profesuru (1992), domácí i zahraniční akademická ocenění. Na filosofickou fakultu se nicméně z osobních důvodů nevrátil a spolu s Čestmírem Suchým se pustil do nového budování fakulty sociálních věd UK, která nahradila „poloakademickou" fakultu žurnalistiky (1990). Milan Petrusek byl zvolen děkanem fakulty sociálních věd (1992-96), jíž vtiskl současnou podobu relativně samostatných institutů, a byl rovněž prorektorem celé univerzity (1997-2000). Pedagogická a organizační práce mu sice ubíraly sil ve vlastní akademické činnosti, té se však rozhodně nevzdal. Kromě již uvedených děl vydal dvě encyklopedicky pojaté příručky Společnosti pozdní doby (2006) a České sociální vědy v exilu (2011) a zásadní význam mají rovněž jeho rozsáhlé doslovy k překladům klasických i moderních sociologických děl, vesměs pro Sociologické nakladatelství (založené a vedené jeho manželkou Alenou Miltovou).

Ač se mohl uplatnit jako pregnantní analytik a komentátor společenských změn, cítil svůj hlavní závazek jinde, v připomínání a doceňování tradice teoretického sociologického myšlení českého i zahraničního. Do této oblasti směřovaly jeho poslední badatelské počiny: významný podíl na Slovníku českých sociologů, který snad vyjde ještě letos, a koncepční práce na připravovaných Dějinách české sociologie. Ač se Milan jejich vydání nedožil, budou mu tato díla důstojnou památkou a lze jen trpce litovat, že už nestačil dopsat své dva poslední projekty: „sociologii na útěku", která měla mapovat faktické i intelektuální emigrace vlastně všech velkých sociologů 20. století kromě Američanů, a „alternativní dějiny sociologie", věnované nemístně opomíjeným a zapomenutým intelektuálním velikánům.

Milanovou doménou byla sociologie, především teoretická, sociologická metodologie a dějiny oboru, nemá proto smysl jej v rámci tohoto časopisu jakkoli „antropologizovat" - třebaže do Lidí města psal a byl jejich pravidelným a pozorným čtenářem. Jeho zásluhy o českou sociální antropologii leží někde jinde: svým širokým pojetím sociologie zahrnoval (a současně nijak neutiskoval) i problematiku sociálněantropologickou. Již v šedesátých letech v ní dával prostor nedávno zesnulému Josefu Wolfovi (třeba v Malém sociologickém slovníku), stejně jako později na fakultě sociálních věd (antropologická specializace vedená Josefem Kandertem) a na fakultě humanitních studií, k níž měl trvale přejný vztah. Studenti a badatelé v oblasti sociální antropologie rovněž bohatě čerpali a čerpají z jeho vlastních děl a z celé produkce Sociologického nakladatelství, kterou nemálo ovlivnil. Ač „pouhý sociolog", Milan Petrusek pro moderní českou sociální antropologii vykonal tolik, co její největší koryfejové, ne-li víc; jeho zásluhy o vlastní sociologii jsou pak doslova nedocenitelné.

Zdeněk R. Nešpor