Zdeněk R. Nešpor

Markéta Svobodová: Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století. Ideové, stavební a typologické proměny. Artefactum, Praha 2013, 182 s.

Článek v PDF ke stažení

Rozšíření kremační propagandy, konsekventní výstavba krematorií a postupný nárůst podílu pohřbů žehem v českých zemích od konce 19. století, které až do jejich odsunu/vyhnání zasahovaly rovněž české Němce, byly dlouho v evropských poměrech zcela výjimečné a dodnes platí, že Česká republika je jedním z „premiantů“ v této oblasti. Nepřekvapuje proto, že se tato oblast stala předmětem historického (A. Kudláč, M. Lenderová, Z. R. Nešpor), sociálněantropologického (O. Nešporová), teologicko-právního (T. Kotrlý) a v neposlední řadě uměleckohistorického studia – Markéta Svobodová (původně Večeřáková) k ní publikuje již od konce devadesátých let. První moderní monografie věnovaná českým krematoriím je však očividným zklamáním, především proto, že výtvarně dobře vypravená kniha neobsahuje příliš mnoho textu a snad i proto jí chybí komplexní pohled na studovanou problematiku, který se zdá slibovat titul.

Ve skutečnosti jde o úzce uměleckohistorický popis šestnácti staveb, rozhodně ani v těchto případech nikoli vyčerpávající, ačkoli celkem jich byl v českých zemích postaven dvojnásobek (tvrzení o 27 krematoriích postavených do roku 2000 na s. 147 je samozřejmě mylné, odpovídá pouze jejich současnému počtu) – autorce uniká především typ tzv. kremačních továren, slabě zastoupena jsou však i ostatní krematoria z druhé poloviny století a vůbec není uvažováno o provizorních krematoriích, která vznikla konverzí jiných staveb, ačkoli i ta měla specifickou estetiku. Jestliže recenzovaná kniha nepostihuje ani všechny ideové a architektonické typy kremačních staveb v českých zemích, ještě horší je to v případě zasazení jejich výstavby, funkce a provozu do dobových sociokulturních, případně politických či náboženských souvislostí. V tomto směru autorka neprovedla žádný vlastní výzkum a sekundární literatura, z níž čerpá, je zcela nedostatečná – z české citelně postrádám novější historické studie, včetně těch zaměřených přímo na oblast kremačního hnutí, ze zahraniční přinejmenším díla Hilary J. Graingerové, která je jistě nejvýznamnější odbornicí na proměny kremační architektury (pominutí Petera Juppa, Stephena Prothera či Tonyho Waltera a dalších autorů je však stejně problematické). Titulem díla slibovaný kontext je proto zpracován velice povrchně (odkaz na Bachélardův esej Psychoanalýza ohně přitom působí až komicky) a v řadě případů chybně, pozitivně lze hodnotit jen většinu „medailonů“ konkrétních popisovaných staveb, a to především pro meziválečné období.

První česká, respektive také německá krematoria na českém území jsou reprezentována dvanácti případy, mezi nimiž chybí jen obě provizorní krematoria a větší diskuse o nerealizovaných stavbách. Autorka nicméně shromáždila alespoň základní údaje o výstavbě a provedení jednotlivých staveb, které doprovodila odpovídajícím uměleckohistorickým popisem, a povšimla si rovněž dobových diskusí. Kupříkladu hodnocení Wiesnerova brněnského krematoria jako nového typu či pasáž o střetu mezi novoklasicismem a funkcionalismem jsou proto odpovídající, i když výklad mohl být rozsáhlejší a hlubší. Poválečné období je naproti tomu zpracováno jen nedostatečně a nejsem si jist ani výpovědní hodnotou zvolených případů (Ostrava, Praha-Motol, Ústí nad Labem, Zlín): moderní stavby se stylovou ambicí by měla vedle uvedených případů zastupovat rovněž krematoria v Českých Budějovicích, Domažlicích, a především v Jihlavě a v Šumperku, drobnější civilistní stavby Blatná, Česká Třebová, Jindřichův Hradec a Tábor, zcela pak chybí „nepovedené případy“ (Most, řadil bych sem však i Ostravu), už zmiňovaný typ „kremačních továren“ (Kladno, Mělník) a hlubší diskuse o výstavbě nových krematorií po roce 1989 (Hustopeče, Jihlava, Plzeň, Semily, Vysočany). Další etapy (zásadního) vývoje kremační ideologie i jejího („shora“ podporovaného) praktického uskutečňování prostřednictvím výstavby krematorií autorka jednoduše řečeno odbyla, zřejmě proto, že původní diplomní práce – z níž při přípravě knihy evidentně vycházela bez ohledu na téměř dvacetiletý časový odstup – byla zaměřena právě jen na období desátých až čtyřicátých let 20. století.

Je nanejvýš smutné, dostalo-li se tak významnému společenskému i architektonickému a výtvarnému fenoménu, jakým jsou moderní česká krematoria, tak nedokonalého (prvního moderního) knižního zpracování. Věcné a kontextuální nepřesnosti či vyložené omyly jdou totiž v recenzované knize do desítek a bez výhrad rozhodně nelze přijmout ani všechny uměleckohistorické popisy konkrétních realizovaných staveb. To by se nemělo stávat ani v případě popularizačních prací, nehledě na to, že autorka zřejmě měla vyšší ambice (svědčí o nich vydání v ústavním nakladatelství Ústavu pro dějiny umění i podpora Ediční rady Akademie věd ČR). Takto lze jen doufat, že kniha bude velice rychle nahrazena nějakou lepší – na této lze asi nejvíc ocenit některé ilustrační fotografie vytvořené Martinou Novozámskou.

Zdeněk R. Nešpor